Osobnosti

Stanislav Bechyně (1887–1973) patřil mezi významné české konstruktéry. Studoval stavební inženýrství na Vysoké škole technické v Praze, kde v roce 1910 absolvoval s vynikajícím prospěchem. V roce 1920 byl na ČVUT jmenován řádným profesorem statiky a dynamiky staveb železobetonu a jako pedagog působil na Fakultě stavební, ČVUT v Praze až do roku 1958. Ve svém díle se věnoval železobetonovým konstrukcím a kamenným i betonovým mostům. Jako jeden z prvních inženýrů dokázal ocenit vlastnosti betonu, která pak s velkou dávkou invence využíval ve svých projektech. Snad nejoriginálnějším stavitelským úspěchem bylo spojení sloupů a trámů do rámových konstrukcí, které realizoval při stavbě pražského paláce Lucerna v roce 1919. Budova Lucerny se tak stala první stavbou v Československu, kde se nepoužilo nosných částí z cihel nebo dřeva. Vypracoval několik nerealizovaných návrhů na přemostění Nuselského údolí v Praze. Bechyně se věnoval také významným záchranným pracím. Přesun gotického děkanského chrámu v Mostě, přemístění rotundy sv. Máří Magdaleny u Čechova mostu v Praze či rekonstrukce Anežského kláštera, navrhoval i železobetonové konstrukce u VD Vrané nad Vltavou. Na jeho popud vzniká nový obor s názvem stavitelství kamenných a betonových mostů, jemuž se celý život věnoval i publikačně a pedagogicky. Byl členem České akademie věd a umění a Československé akademie věd. Bylo mu uděleno vyznamenání I. stupně (zlatá a stříbrná medaile Československé akademie věd) Za zásluhy o vědu a lidstvo, Řád republiky a další. V roce 1972 mu byl udělen čestný doktorát technických věd za celoživotní významnou činnost v oboru betonových konstrukcí staveb pozemních i mostních. Stanislav Bechyně byl autorem mnoha českých a cizojazyčných publikací. Ty stejně jako sám autor si získaly mezinárodní uznání a staly se věhlasnými ve svém oboru.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Bechyn%C4%9B
https://www.casopisstavebnictvi.cz/stanislav-bechyne_N4970
Vazba na vodní dílo: Vrané nad Vltavou

Jasan Burin (*1929) je česko-americký architekt, urbanista, kreslíř a pedagog. Burin se narodil v roce 1929 v Československu, architekturu vystudoval v Brně u Bohuslava Fuchse, jehož byl posléze asistentem. Po přesídlení do Prahy v roce 1956 se postgraduálně vzdělával na Škole architektury AVU u Jaroslava Fragnera a stal se členem umělecké skupiny Etapa. Od začátku 60. let se jako zaměstnanec n. p. Konstruktiva podílel na projektování budov čs. zastupitelských úřadů a čs. pavilonu na Expo 67 v Montrealu. Mezi jeho české architektonické návrhy a stavby patří zdymadla na Labi ve Štětí. Od roku 1965 dohlížel v Londýně na výstavbu velvyslanectví a po okupaci Československa v roce 1968 přesídlil do USA, kde z počátku navrhoval především veřejné budovy pro stát Indiana. A od 70. let působil na fakultě architektury University of Tenessee v Knoxville. Roku 1974 pomáhal v rámci programu UNESCO zemětřesením postižené Střední Americe: se studenty vytvořili např. nový urbanistický koncept města Managua v Nikaragui. Svůj celoživotní zájem o urbanizmus zúročil také ve futuristickém projektu EPCOT Univerzity komunikací na Floridě pro společnost Walt Disney. V roce 1982 vytvořil ceněné projekty pavilonů na Expo 82 v Knoxville, působil jako hostující profesor fakulty architektury Clemson University. V současnosti žije v Praze v domově Palata pro zrakově postižené, stále příležitostně přednáší a před 6 lety vyšla kniha o jeho celoživotní práci.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jasan_Burin
http://www.unitarch.eu/knihy/jasan-burin-architekt-jistoty-a-pochyby/
Vazba na vodní dílo: Štětí

Jaroslav Čábelka (1906–1989) byl inženýr hydrotechnik, pedagog, inovátor a vynálezce. Vystudoval vodohospodářský obor na Vysoké škole inženýrského stavitelství při ČVUT Praha. V letech 1934–1935 absolvoval kurz leteckého inženýrství s pilotním výcvikem. Od roku 1934 do roku 1952 byl pracovníkem Výzkumného ústavu vodohospodářského v Praze. V roce 1951 byl pověřen zřízením pobočky vodohospodářského ústavu v Bratislavě a následující rok se stává jejím ředitelem. V letech 1952–1962 pracuje jako pedagog na Stavební fakultě, Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. Roku 1955 je jmenován profesorem. Jako proděkan působil v letech 1953–1955, následující rok až do roku 1962 je vedoucím katedry hydrotechniky. V roce 1962 se stává řádným profesorem Stavební fakulty ČVUT v Praze. Podílel se na výstavbě většiny vodních děl v republice a byl členem vládní komise pro posuzování velkých vodních děl. Zasloužil se o modernizaci Labsko-vltavské vodní cesty. A právě na vodních cestách a vodních dílech byla použita jeho progresivní i originální poklopová vrata tzv. Čábelkova vrata (je autorem řešení konstrukce vrat) a to na všech nových plavebních komorách. Čábelkova práce vzbudila mimořádný mezinárodní ohlas. Vědecké poznatky a pedagogické zkušenosti využil jako autor a spoluautor početných odborných monografií a příruček např. Vodní cesty a plavba, Matematické a fyzikální modelování v hydrotechnice, Hydraulika plavebních komor, Ekonomické výpočty pri navrhovaní vodných diel a elektrární, Využitie vodnej energie 1 a 2, atd. Publikoval více než sto vědeckých studií a článků v odborných časopisech. Jaroslav Čábelka patří k velkým mužům vodohospodářského stavitelství.

http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/%C4%8C%C3%81BELKA_Jaroslav_20.10.1906-31.1.1989
Vazba na vodní dílo: Modřany

Alois Dlabač (1863–1930) byl konzervativní architekt. V letech 1884 až 1888 studoval inženýrské a pozemní stavitelství na České technice v Praze. Obesílal četné architektonické soutěže, a tak v roce 1898 mohl prezentovat na výstavě architektury a inženýrství v Praze návrh přestavby zámku Wallsee u Amstettenu v Rakousku. Dlabač se v projektu tvary i návrhem hlásil k renesanci a baroku a projekt měl velký úspěch – byl oceněn stříbrnou státní medailí. Roku 1898 získává I. cenu za návrh stavby Palackého mostu v Praze. A v letech 1901–1903 vyhrál III. cenu soutěže na přestavbu a dostavbu Staroměstské radnice v Praze (této soutěže se zúčastnil znovu v roce 1905). Při realizacích svých staveb spolupracoval s řadou významných architektů a stavitelů např. s Hodkem v roce 1905 spolupracoval na vile u Borohrádku, s Liebscherem na domě na Starém Městě pražském, secesní vilu čp. 254 na Hradčanech (Mickiewiczova 6) spolu s ním realizoval známý stavitel Pfefferman. V letech 1912–1913 se podle projektu Aloise Dlabače stavěly pražské hydrocentrály na Těšnově a na Štvanici. V roce 1914 pracoval na přestavbě zámku v Brandýse nad Orlicí, kde dodal architektonický návrh, stavbu samotnou vykonával stavitel Sýkora. Byl autorem budovy gymnázia v Karlových Varech, projektoval přestavbu zámku ve Střezimíři u Tábora, přibližně v téže době stavěl také budovy úřadů v Třeboni, Vysokém Mýtě aj. Alois Dlabač se celý život věnuje spíše konzervativní architektuře historizujících staveb, proto se jeho tvorbě zcela vymyká výjimečně moderní i nadčasová stavba elektrárny na Štvanici a stává se tak architektonickým skvostem. Alois Dlabač byl ojedinělým architektem, který projektoval svým osobitým stylem, a to v duchu české renesance a pražského baroka.

http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/DLABA%C4%8C_Alois_31.12.1863-21.1.1930
Vazba na vodní dílo: Štvanice

Antonín Engel (1879–1958) patřil mezi významné architekty, narodil se v Poděbradech svému otci inženýrovi Augustinovi Engelovi, který byl cukrovarnickým odborníkem a matce, která byla dcerou poděbradského lékaře MUDr. Františka Boučka v krásném starobylém Boučkově domě v Husově ulici. Krátce po Antonínově narození se celá rodina přestěhovala do Prahy. V roce 1897 Engel ukončil maturitou českou vyšší reálnou školu na Malé Straně a začal studovat obor architektury a pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém u prof. Jana Kouly. Svá studia dokončuje v roce 1904 na vídeňské akademii výtvarných umění u profesora Otto Wagnera. Stává se členem Spolku výtvarných umělců Mánes a později také klubu Za starou Prahu, který byl založen roku 1900. Po studiích vytvořil od roku 1912 řadu soutěžních návrhů (mj. přestavba staroměstské radnice, ústí letenského tunelu, ústřední pražské hřbitovy). Pro rodné Poděbrady navrhoval nové lázeňské budovy a zapojil se do soutěže o regulační plán nového lázeňského středu. V letech 1912–1920, kdy byl profesorem na Státní průmyslové škole, vyprojektoval vodní elektrárnu, jez a zdymadlo v Poděbradech. V únoru 1948 musel opustit nejen fakultu, ale i renomovaný Ústav výstavby měst, který sám v roce 1925 založil. Zemřel v nájemním bytě, kam se jeho rodina musela vystěhovat z velké pražské vily, kterou Engel sám navrhl a postavil. Prof. Ing. Arch. Dr. Antonín Engel je bezesporu jednou z významných postav české architektury 20. století.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Engel
https://www.praha6.cz/engel
http://www.payne.cz/3xS43787/EnglAntoninIng.htm
Vazba na vodní dílo: Poděbrady

Jaroslav Fragner (1898–1967) byl český architekt, malíř a návrhář. Ještě, než se mohl naplno věnovat studiu, musel narukovat na frontu 1. světové války, kde byl vážně zraněn. Po zotavení nastoupil na České vysoké učení technické do Prahy k profesorovi Engelovi, jehož dílo na něj významně zapůsobilo. Fragnerovy prvotní práce osobitým způsobem reagovaly na pozdní fázi syntetického kubismu. Kolem roku 1924 však dospěl společně s některými architekty zejména s Krejcarem k internacionálnímu funkcionalistickému pojetí architektury, charakteristické pro většinu architektových realizací druhé poloviny 20. a první třetiny 30. let. V těchto letech v roce 1930 až 1932 Fragner navrhuje pro společnost ESSO (nedaleko vodního díla Kolín začleněného v mostu) u břehu Labe novou moderní elektrárnu, která je významnou stavbou funkcionalismu. Tehdy se začíná Fragnerova tvorba pomalu odklánět od striktně krabicovitého pojetí. Charakteristickou polohu této fáze Fragnerovy tvorby představují obytné zahrady, kterými architekt Fragner obklopoval své navrhované vily, rodinné domy a zejména letní a víkendová sídla. Součástí Fragnerova zájmu bylo rovněž zájem o problém pojetí moderní monumentality u veřejných staveb. Od konce 30. let se architekt zabýval restaurováním a rekonstruováním historické architektury a památkových objektů. V roce 1959 byl odvolán ze všech svých funkcí, ale také byl zahrnut všemožnými poctami. Byl mu propůjčen Řád práce a o 10 let později mu byl udělen i titul národního umělce.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Fragner
Vazba na vodní dílo: Kolín

James Bicheno Francis (1815–1892) byl anglický inženýr žijící v Americe. Je vynálezcem vodní turbíny. Narodil se poblíž městečka Witney v Anglii a svou inženýrskou kariéru zahájit ve 14. letech, kdy pracoval jako učeň svého otce v jižním Walesu. V roce 1833, když bylo Francisovi pouhých 18 let, emigroval do Spojených států amerických a tam pracoval na železnici v New Yorku. O rok později odjel do města Lowell v Massachusetts a získal práci u společnosti Locks & Canal Company a Whistler, v roce 1837 se stal hlavním inženýrem společnosti. Roku 1841 dostává společnost první velký projekt. Francis měl analyzovat, kolik vody každá továrna spotřebovala z kanálového systému společnosti. Od roku 1845, kdy byl jmenován manažerem a hlavním inženýrem průplavní a paroplavební společnosti, byl Francis zodpovědný za stavbu Severního kanálu a kanálu Moody Street Feeder. Tyto dva vodní kanály, postavené v letech 1840–1850, vytvořily 9 km dlouhý kanál kanálu Lowell a výrazně zvýšily spotřebu vody průmyslu, protože na něj byly připojeny mlýny. Během práce na kanálovém systému Lowell se Francic podílel na mnoha jiných celostátních vodních projektech. Podílel se na výstavbě přehrady Quaker Bridge na řece Croton i na vodním díle Saint Anthony na řece Mississippi. Za svého života publikoval řadu vědeckých prací o hydrodynamice a o nauce turbín. Svoji první turbínu postavil v roku 1849 pro přádelnu ve městě Lowell. Jeho konstrukce turbíny byla pojmenovaná jako Francisova turbína. James Bicheno Francis byl významnou osobností vodního hospodářství, proslavil se nejen ve Spojených státech amerických, ale také po celém světě.

https://www.lowellcemetery.com/our-history/notables/james-bicheno-francis/
Vazba na vodní díla: Přelouč, Kolín, Poděbrady, Kostelec nad Labem

Kryštof Gendorf z Gendorfu (1497–1563) byl horní podnikatel a báňský poradce krále Ferdinanda I. Habsburského. V letech 1521–1523 získal od krále Ludvíka Jagellonského právo dobývat rudy na pozemcích Giessdorfu, což je název pro nynější město Vrchlabí, které také založil. Pán na Vrchlabí a vrchní hejtman Království českého patřil mezi významné osobnosti v Krkonoších. Kryštof z Gendorfu však nepůsobil jen v oblasti města Jáchymova a na svých panstvích v Krkonoších. Na podzim roku 1532 byl pověřen vykonáním vizitace a inspekce v kutnohorských dolech a mincovnách pánů z Rožmberka, kde na jaře následujícího roku začal provádět reformy právě v oblasti mincovnictví. Gendorf byl prý velmi pyšný a sebevědomý. Tyto vlastnosti byly podpořeny jeho úspěchy a finančními zisky z jeho hutí, železáren i panství. Finance mu dovolovaly také různé transakce s pozemky, což bylo jedním z mnoha důvodů určité nedůvěry, a hlavně závisti ostatní české šlechty. Zasloužil se o vybudování plavebního kanálu zvaného Šífovka, který vznikl v letech 1568–1572. Stavbu kanálu provedl rybníkářský mistr Jakub Líva. Plavební kanál byl určen pro lodě tažené koňmi, jdoucími po břehu a byl dlouhý 4 km. Sloužil k dopravě dřeva a dřevěného uhlí pro tehdejší stříbrné doly. Plavební kanál začínal na labském rameni Černá struha ve Starém Kolíně v části Bašta (cca 1,5 km od místa profilu dnešního VD Veletov) a procházel dál přes zaniklý rybník Sakman, přes louky pokračoval jižním směrem k říčce Klejnáce, kterou křížil pomocí jezu. Dále pokračoval jihovýchodním směrem ke dvoru Skalka pod Kaňkem u Kutné Hory. Severní část kanálu od labského ramene po Klejnárku byla v minulosti zasypána a není již patrná. Jižní část od křížení s Klejnárkou ke dvoru Skalka je stále zřetelná až 4 m hluboká strouha s potůčkem Šífovka, napájeným také důlními vodami. Kryštof Gendorf byl na svou dobu významným moderním člověkem, který se výrazně zasloužil o reformy v mnoha oblastech.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kry%C5%A1tof_z_Gendorfu
Vazba na vodní dílo: Veletov

Pavel Janák (1882–1956) byl český architekt. Studoval na Českém vysokém učení technickém v Praze pod vedením Schulze a externě také na Německé vysoké škole technické pod vedením architekta Josefa Zítka. V letech 1906–1908 nastoupil studia k architektovi Wagnerovi na vídeňskou techniku. Po studiích se vrací do Prahy a začíná pracovat v ateliéru architekta Jana Kotěry. Od roku 1911 se Janák zabývá kubismem. Byl tímto avantgardním uměleckým směrem nadšen, publikoval mnoho článků pojednávajících o kubismu, kde obhajoval ostré tvary kubismu. Do časopisu „Umělecký měsíčník“ napsal článek Hranol a pyramida. Tento článek je tzv. manifestem českého kubismu. Janák jako jeden z prvních architektů použil na keramice vzor pojmenovaný „cik–cac“, který se stal v následujících desetiletích jedním ze symbolů kubismu. Janák je také autorem slavné kubistické černobílé cukřenky, navrhoval vázy nebo čajový porcelán. Jeho nejznámější projekty spadají do období mezi dvěma světovými válkami, kdy postavil značné množství osobitých staveb. Mezi nejznámější patří např. Husův sbor církve Československé husitské na Vinohradech, palác Adria, zdymadlo Obříství i funkcionalistická osada na Babě, které velkou měrou přispěly k rozvoji moderní architektury v Československu. Od třicátých let se věnoval rekonstrukcím a stal se pokračovatelem Josipa Plečnika v úloze architekta Pražského hradu. Navrhoval rekonstrukci Jízdárny Pražského hradu, míčovny i letohrádku Hvězda. Pavel Janák patřil mezi silnou generaci tvůrců počátku dvacátého století. Byl výraznou osobností své doby. Stal se nejen architektem, ale také designérem, urbanistou, profesorem a vůdčí personou české kulturní scény.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Jan%C3%A1k
https://www.archiweb.cz/pavel-janak
https://www.bam.brno.cz/architekt/51-pavel-janak
Vazba na vodní dílo: Obříství

František Kadlec (1906–1972) byl český architekt a pedagog. Narodil se ve Zbýšovicích a jeho otec byl známým sochařem i průmyslovým výtvarníkem. František Kadlec se věnoval především bytové interiérové architektuře. Byl žákem architekta Josefa Gočára na pražské Akademii výtvarných umění. Ve své tvorbě v jádru navazoval na koncepci studia na německém Bauhausu, který byl jak známo v roce 1933, po nástupu Hitlera k moci, rozpuštěn. Podílel se jako spoluzakladatel na vzniku první školy umění ve Zlíně, kde později působil jako její ředitel. Podílel se na návrzích zlínských ústavů a sanatoria v Piešťanech. František Kadlec pravděpodobně vytvořil v Krajském architektonickém ateliéru Praha v rámci Stavoprojektu návrh elektrárny v Hradišťku. Jeho díla jsou především z kubistického a funkcionalistického období a patří k výrazné české moderní architektuře.

Vazba na vodní dílo: Hradišťko

Viktor Kaplan (1876–1934) se narodil v rakouském Mürzzuschlagu ve Štýrsku. Vystudoval techniku ve Vídni obor „Stavba strojů a Dieselových motorů“. Po roční vojenské službě u rakouského námořnictva nastoupil do strojírny Genz & Co. Po dvou letech na žádost profesora Alfréda Musila přijal místo konstruktéra ústavu nauky o strojích, kinematice a strojnictví v Brně. Kaplan byl vytrvalý experimentátor, realizoval stovky pokusů, aby vystihl nejvhodnější parametry klasických Francisových turbín a modifikoval je pro širokou škálu vodních spádů a množství vody. Ani jedno vylepšení však nebylo účinné, a tak v roce 1910 zvolil úplně nový koncept. Svůj model turbíny formoval z plechu o průměru 10–18 cm a prováděl pokusy. Na jeho podporu slévárny a strojírny Ignáce Storka Brno zřídily laboratoř. Zde Kaplan rozšiřoval mezilopatkové kanály Francisovy turbíny, až dospěl k oběžnému kolu připomínajícímu lodní šroub, ale s natáčivými lopatkami. V tom spočívá úžasná genialita vlastního vynálezu, který se datuje do roku 1912. Natáčením lopatek oběžného kola podle měnícího se průtoku vody se optimálně nastavují nátokové úhly vodního proudu a je tak zachována vysoká účinnost turbíny i při mnohem nižším průtoku. Aby nedocházelo k víření vody, které ohrožuje hladký chod turbíny, má oběžné kolo jen čtyři lopatky. Tím dosáhla turbína účinnosti 93 % a v roce 1913 na pokusných zařízeních 800 otáček za minutu, téměř dvojnásobek Francisovy turbíny. Naměřené hodnoty Kaplanovu turbínu předurčily pro elektrárny velkých řek, tedy do prostředí, kde se vyskytuje velký průtok vody a malé spády. Objev světového významu ale narážel na odpor firem vyrábějících Francisovy turbíny. Ty nechtěly riskovat finanční ztráty, a tak hledaly nedostatky Kaplanovy turbíny. Spory Kaplana nejen vysilovaly, ale odložily i vydání patentu turbíny až na rok 1920. Již dva roky před tím však započala její výroba podle Kaplanových návrhů a výpočtů v továrně Ignáce Storka, aby nakonec byla zprovozněna v roce 1919 v přádelnách v rakouském Velmu. Rok 1921 zaznamenal první exemplář v českých zemích, a to v elektrárně v Poděbradech. Přes odpor konkurence Kaplanových turbín rychle přibývalo jak u nás (Loučná, Rapotín, Týnec nad Labem, Brandýs nad Labem), tak ve světě, hlavně v Itálii. Viktor Kaplan za svůj život uskutečnil 280 patentových přihlášek ve 27 zemích, vytvořil desítky teoretických prací a stovky výkresů. Kaplanovým největším pomníkem jsou ale tisíce turbín rozesetých po celém světě. Jubilea Kaplanova narození (27. 11. 1876) patří od roku 1976 mezi světová kulturní výročí UNESCO.

Zajímavost>>
Název turbína vymyslel francouzský inženýr Claude Bourdin (1790–1873). Pojmenoval tak (podle latinského turbo = kroužiti) svůj rotační vodní motor, který sestrojil již roku 1826. První provozuschopnou vodní turbínu o výkonu asi 4,5 W postavil jeho žák, důlní inženýr Benoit Fourneyron (1802–1867). Fourneyronovy turbíny dosahovaly účinnosti až 80 % a brzy se začaly používat k pohonu strojů v tkalcovnách i dalších provozech.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Kaplan
Vazba na vodní díla: Týnec nad Labem, Klavary

Lumír Kapsa (1887–1946) byl českým inženýrem a podnikatelem. Byl synem významného podnikatele a zakladatele rodinné firmy Vojtěcha Kapsy. Ten společně s Antonínem Müllerem založili velmi významnou stavební firmu Müller & Kapsa. Její oficiální název však zněl „Úřad. aut. stav. inženýři Müller & Kapsa, podnikatelé staveb v Plzni“. Společnost se specializovala na železobetonové konstrukce a zpočátku působila hlavně v Plzni a okolí. Po smrti svých otců převzali vedení firmy jejich synové František Müller (investor známé Müllerovy vily) a Lumír Kapsa. Firma pod vedením této nové generace dosáhla svých největších úspěchů a velkého rozmachu. Firma Müller & Kapsa byla prosperujícím rodinným podnikem. Zrealizovala mnoho staveb, mezi nimi i vodní díla Přelouč, Kolín, Velký Osek i Miřejovice a tím zanechala nesmazatelnou stopu na labsko-vltavské vodní cestě. Roku 1948 byla rodinná firma znárodněna a splynula s podniky Vodní stavby a Pozemní stavby Plzeň a tím vlastně zaniká.

https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%BCller_a_Kapsa
https://pam.plzne.cz/stavitel/detail?id=128
https://www.idnes.cz/bydleni/architektura/mullerova-vila.A140423_161739_architektura_web
Vazba na vodní díla: Srnojedy, Velký Osek, Miřejovice

Vojtěch Kerhart (1892–1978) byl český architekt a představitel funkcionalismu. Patřil do generace vizionářů moderní architektury, jejichž ikonou byl legendární Le Corbusier. Ostatně ten se s architektem Kerhartem přátelil a několikrát ho i v Poděbradech navštívil. Vysokoškolská studia Vojtěcha Kerharta přerušila 1. světová válka, z níž se vrátil až teprve v roce 1920 jako major respektovaných československých legií v Rusku. Teprve pak dokončil studium architektury, které věnoval celý život. Architekt Kerhart je autorem návrhu finální úpravy okolí původního zdymadla Srnojedy i manipulačních strojoven pohyblivých uzávěrů, stavěných v únoru roku 1934. Následně navrhoval i řešil vodní dílo v Lysé nad Labem. Často spolupracoval se sochaři na tvorbě památníků. Jeho slavný památník bitvy u Slavkova na Žuráni i krytá kolonáda v Poděbradech z roku 1938 jsou chráněny jako kulturní památky. Není mnoho architektů, jejichž dílo bylo prohlášeno kulturní památkou. O jeho soudobém významu svědčí třeba i fakt, že byl Josefem Čapkem vyzván, aby s ním vytvořil náhrobek spisovatele Karla Čapka na vyšehradském Slavíně. Český architekt Vojtěch Kerhart, zůstal celý život věrný svému rodnému městu Poděbrady, přesto zanechal v české architektuře nesmazatelnou stopu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Kerhart
Vazba na vodní díla: Srnojedy, Lysá nad Labem

František Křižík (1847–1941) byl český elektrotechnik, významný český vynálezce a také podnikatel. Po studiu techniky v Praze se o jeho budoucnosti rozhodlo v hospodě u džbánu piva, tam se totiž dozvěděl o volném místě v mechanické dílně, kde se vyráběli telegrafní a signální přístroje pro železnice celého mocnářství. Je vysílán na zahraniční cesty a v roce 1878 na Světové výstavě v Paříži se seznámí s ruským elektrotechnikem a jeho obloukovou lampou. A už v roce 1881 na výstavě v Paříži je celý rakouský pavilon osvětlený Edisonovými žárovkami i právě zdokonalenými obloukovými lampami českého vynálezce Františka Křižíka. Za svoji obloukovou lampu, která byla jediným rakouským exponátem, dostal jako vyznamenání zlatou medaili. Od této výstavy je Křižík nazýván českým Edisonem (sám toto srovnání nemá rád, i když se s Edisonem narodili ve stejném roce a věnovali se stejnému oboru bádání), odchází z mechanické dílny od železnic a začíná podnikat. Nejprve podniká v Plzni, pak v roce 1884 svou firmu Křižíkovy závody stěhuje do Karlína. Firma měla silné uplatnění na trhu, budovala elektrické dráhy, veřejné osvětlení, do vodních děl (např. VD Poděbrady, VD Miřejovice i VD Vraňany-Hořín) dodávala zařízení do elektráren, pohony motorů atd. V roce 1891 na Jubilejní zemské výstavě na Výstavišti představí hned několik nových vynálezů a to: výstavní elektrárnu, která rozvedla po výstavišti proud a absolutní trhák, ohromující světelnou fontánu. Dva měsíce po zahájení výstavy mohli návštěvníci ocenit další prvenství Křižíkova vynálezu – jednokolejnou tramvaj, která jela od stanice pozemní lanovky na Letné až k výstavišti. První tramvaj brázdila Prahu od roku 1896 – trať vedla z Florence do Vysočan. Křižík byl členem spolku architektů a inženýrů v Království českém, zakládal Českou matici technickou, působil také ve spolku českých a rakouských elektrotechniků v Obchodní a živnostenské komoře, v Patentním úřadu a v Patentním soudu a mnoha dalších institucích a spolcích. František Křižík byl v roce 1905 zvolen do rakouské Panské sněmovny a získal právo nosit Řád železné koruny III. třídy a korutanského kříže Řádu císaře Františka Josefa s hvězdou. V roce 1906 mu byl udělen čestný doktorát technických věd za zásluhy o rozvoj českého elektrotechnického průmyslu, který z nízké úrovně posunul Českou zemi na světovou úroveň. V roce 1927 (10 let po smrti) získává ocenění Dr. Hanuše Karlíka (cena udělovaná na počest zvelebitele cukrovarnického průmyslu) za významné celoživotní dílo a trvalé zásluhy na pokroku národního hospodářství Československé republiky. František Křižík měl neobyčejné nadání i jasnozřivou fantazii.

http://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1216/krizik
http://www.odbornecasopisy.cz/elektro/casopis/tema/frantisek-krizik--12366
http://www.odbornecasopisy.cz/svetlo/casopis/tema/frantisek-krizik-nejen-cesky-edison--16103
Vazba na vodní díla: Poděbrady, Miřejovice, Vraňany–Hořín

Vojtěch Lanna ml. (1805–1866) zasáhl do mnoha podnikatelských odvětví: reguloval řeky, provozoval koněspřežnou dráhu, stavěl mosty, železnice, hutě, silnice, těžil uhlí, zakládal železárny, vyráběl porcelán i parkety. Díky němu mohly na Vltavu vyplout parníky a do Prahy přijel první vlak. Byl opravdovým a pravým velkopodnikatelem, ale nezapomínal ani na řadové zaměstnance, kteří mu s láskou přezdívali „pantáta Lanna“. Rod Lannů pocházel z Horního Rakouska a zabýval se přepravou soli po řece Traun k Dunaji. Kolem roku 1700 se příslušníci rodu vyskytují už v pramenech jako zaměstnanci solního úřadu. Jakob Lahner, narozen roku 1700, se později stal budějovickým měšťanem, když si vzal dceru budějovického správce solního úřadu Adama Haaseho. Jakobův mladší bratr Simon se stal loďmistrem císařské solní přepravy a zemřel 31. prosince 1755 v loděnici ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. Druhým císařsko – královským loďmistrem v rodě Lannů se stal nejmladší z bratrů Andrea, který se po smrti bratra Simona přestěhoval do loděnice ve Čtyřech Dvorech a vedl úřad až do smrti 4. května 1771. Po něm v loďmistrovské tradici Lannů pokračoval Ondřejův syn Thomas. Za jeho života došlo k dohodě se schwarzenberskou vrchností na Hluboké, že dřevo pro stavbu lodí na Vltavě bude získáváno za režijní cenu z velkostatku a naproti tomu správa schwarzenberského panství převezme celou přepravu soli do nitra Čech do pachtu. Po otcově smrti v lednu 1866 převzal vedení lánovských podniků právě třicetiletý Vojtěch Lanna ml. a zvolil si za partnera společníka Jana Šebka. Poté se pustil do podnikání a těžištěm byla regulace a kanalizace řek. Věnoval se vodním a pobřežním stavbám, obchodu se dřívím a solí. K největším realizovaným projektům své doby patřila regulace Vltavy, Lužnice a Blanice a na přelomu 19. a 20. stol. Pak velkorysá výstavba holešovického přístavu, kanalizace dolní Vltavy a Labe za přírodní ústí pod mělnickým zámkem. Rukopis firmy Lanna je i dnes rozpoznatelný nezaměnitelnou kamennou bosáží a žluto-hnědě-červenou hrázděnou nadčasovou a slohově nezařaditelnou civilní architekturou (např. četné budovy v holešovickém přístavu, dnes zakomponované do developerského projektu Prague Marina nebo administrativní budovy a vodočty u původních vltavských zdymadel v Klecanech, ve Štěchovicích, na Štvanici, v Kostomlátkách, v Hoříně a dalších). Projekty byly financovány z říšských a zemských prostředků. Po 1. světové válce byla známá stavební firma Lanna prodána bance Bohemia a rodina se v důsledku vzniku Československa vystěhovala do Mnichova.

http://www.lanna.online/
https://www.i60.cz/clanek/detail/14138/dynastie-lannu-100-let-technickeho-pokroku
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Lanna
Vazba na vodní díla: Kostomlátky, Dolní Beřkovice, České Kopisty, Lovosice, Štěchovice, Troja–Podbaba, Klecany–Roztoky, Libčice–Dolany

Antonín Müller (1852–1927) patřil s Vojtěchem Kapsou (1855–1915) k významným stavebním inženýrům. Společně založili velmi významnou stavební firmu Müller & Kapsa. Její oficiální název však zněl „Úřed. aut. stav. inženýři Müller & Kapsa, podnikatelé staveb v Plzni“. Společnost se specializovala na železobetonové konstrukce a zpočátku působila hlavně v Plzni a okolí. Po smrti svých otců převzali vedení firmy jejich synové František Müller (investor Müllerovy vily) a Lumír Kapsa a firma pod vedením této nové generace dosáhla svých největších úspěchů. Roku 1948 byla rodinná firma znárodněna a splynula s podniky Vodní stavby a Pozemní stavby Plzeň.

https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%BCller_a_Kapsa
https://pam.plzne.cz/stavitel/detail?id=128
Vazba na vodní díla: Velký Osek, Miřejovice

Václav Nekvasil (1840–1906) byl stavební podnikatel a politik. Vystudoval pražskou techniku a začal podnikat. Projektoval hlavně střešní konstrukce pro různé průmyslové stavby. Opravdový podnikatelský rozmach přišel ale až po svatbě v roce 1868 s Alžbětou, jejíž otec byl vrchním pokladníkem c. k. zemské pokladny v Praze. Za získané věno si pořídil mladý podnikatel laciné parcely v Karlíně, kde si také postavil vlastní dům. Založil zde stavební firmu, která se později zařadila k největším v zemi. Zpočátku se zaměřoval hlavně na cukrovary, poté stavěl i další budovy jako školy či kasárna. Od roku 1881 byl členem pražské obchodní komory a roku 1887 se stal i poslancem zemského sněmu. Roku 1890 byl spolu s dalším karlínským podnikatelem Františkem Křižíkem iniciátorem konání Jubilejní zemské výstavy v Praze. Podílel se na její přípravě ve veletržním výboru a roku 1891 na ní pochopitelně vystavoval. Za zásluhy obdržel Řád Františka Josefa I. a titul císařského rady. Na přelomu 19. a 20. století vybudoval Václav Nekvasil řadu cukrovarů, pivovar v Braníku, budovu Českoslovanské akademie obchodní i rozsáhlý areál pankrácké věznice. V letech 1921–1928 probíhala výstavba zdymadla v Přelouči navržená architektem Roithem. Výstavbu prováděla firma Kapsa & Müller společně s podnikatelem Nekvasilem, zařízení plavební komory dodala pardubická firma Rainberg. Původní zdymadlo Přelouč je zároveň významná památka moderní architektury. Málokterý český stavitel se může pochlubit tolika významnými stavbami jako právě Václav Nekvasil.

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Nekvasil
Vazba na vodní dílo: Přelouč

František Prášil (1845–1917) byl významný český konstruktér, podnikatel a přední odborník na ocelové mostní konstrukce. Po studiu na strojním inženýrství na české polytechnice v Praze, odchází do Kladna, kde pracuje jako vedoucí první české mostárny Vojtěšské hutě. Od roku 1886 řídí výrobu Pražské mostárny při první českomoravské továrně na stroje. Počátkem 90. let se ale rozhodl osamostatnit a společně se svými bratry a několika společníky zakládá v Praze-Libni firmu Bratři Prášilové a spol., která se specializuje na stavbu ocelových konstrukcí. Firma bratří Prášilů dodávala ocelové konstrukce napříč technickými obory. Dodávala stavidla i vrata do plavebních komor – ocelové konstrukce bratří Prášilů jsou na VD Čelákovice, VD Dolní Beřkovice i na VD Vraňany-Hořín. Firma vybudovala mnoho silničních mostů. Prášil je autorem konstrukce Štěpánského silničního mostu v Obříství u Mělníka i železničního mostu přes Vltavu v Praze pod Vyšehradem. František Prášil byl rovněž autorem ocelové konstrukce Průmyslového paláce v Praze a je spoluautorem Petřínské rozhledny, která byla vystavěna k Jubilejní zemské výstavě v roce 1891. Pro vyhořelé Národní divadlo navrhl a vyrobil železnou konstrukci jeviště a hlediště. Byl držitelem mnoha patentů. Mezi nejznámější patent Františka Prášila patří vynález nýtovacího stroje, konstrukce přenosného mostu i segmentová konstrukce jezu. František Prášil byl v roce 1907 jmenován císařským radou a svými znalostmi ocelových konstrukcí i firmou bratří Prášilové a spol. – tehdejší špičce v oboru nejen v Českých zemích, se nesmazatelně vepsal do dějin technického světa.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Brat%C5%99i_Pr%C3%A1%C5%A1ilov%C3%A9_a_spol.
Vazba na vodní dílo: Čelákovice

František Roith (1876–1942) byl český architekt, představitel oficiální architektury a monumentálně akademickém duchu. Svá studia začal v Praze u významného architekta Josefa Zídka na německé technice, po něm se stal žákem v ateliéru Otty Wagnera na vídeňské Akademii výtvarných umění. V roce 1905 postavil svůj první obytný dům v Plzni ve stylu Wagnerovské secese. Samostatně však začal pracovat od roku 1907, kdy navrhoval nejenom obytné vily, ale po roce 1910 se podílel na vodohospodářských technických stavbách např. na sklopném jezu u Hadík u Mělníka, původní zdymadlo Přelouč i Kolín. Navrhoval také budovu ministerstva financí, ministerstva zemědělství, poštovní úřad i budovu ČNB (české národní banky). Vytvářel a navrhoval díla od vznosných paláců po drobná architektonická díla, jakými jsou rodinné domy a hrobky. V Roithových stavbách vidíme dokonalé řemeslo a krásné materiály. Architekt spolupracoval s několika výtvarníky, kteří se podíleli na výzdobě, což u avantgardní větve české architektury nebylo tehdy vůbec běžné. Budovy jsou monumentálně robustní a zapadají do daného historického kontextu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Roith
https://pam.plzne.cz/architekt/31-frantisek-roith
http://www.archindex.cz/index.php?id_firmy=91&stat=CZ&Neobsah=1&NeRegiomenu=1&NePoukazky=1
Vazba na vodní díla: Nymburk, Lobkovice

Kamil Roškot (1886–1945) patřil k významným představitelům meziválečné architektury. Studoval stavitelství na německé vysoké škole technické v Praze a zároveň externě studoval architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Projektoval obytné domy na Královských Vinohradech, v Bubenči i divadlo v Ústí nad Orlicí. Svůj talent vytvářet monumentální díla mohl naplno uplatnit při návrhu zdymadel ve Vraném nad Vltavou, v Brandýse nad Labem a podílel se i na vodním díle Štěchovice. Korunou Roškotovy práce je jeho hlavní i vrcholné tvůrčí dílo, které znají snad všichni. Je to hrobka českých králů v kryptě katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, kde Roškotovo dílo nebylo ještě plně doceněno. Roškot byl architekt samotářský, byl mladší než představitelé moderny, ale současně starší než jeho spolužáci, z nichž se pak staly hlavní osobnosti českého konstruktivismu a funkcionalismu. Kamil Roškot byl především nesmírně charakterní člověk, velkorysý, čestný a pravdivý. Byl neopomenutelným architektem, neboť jeho návrhy byly vždy velkorysé, monumentální a tvarově prosté.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kamil_Ro%C5%A1kot
https://www.archinfo.sk/ludia/architekt-alebo-student-architektury/kamil-roskot.html
https://www.tvarchitect.com/clanek/kamil-roskot-velke-meritko-hranoly-a-valce/
Vazba na vodní díla: Brandýs nad Labem, Štěchovice, Vrané nad Vltavou

František Sander (1871–1932) byl český architekt, známý především svými technickými vodohospodářskými stavbami. V letech 1889 až 1891 studoval na pražské technice, posléze pracoval jako konstruktér u profesora Jiřího Pacolda, od roku 1907 byl profesorem na Vyšší průmyslové škole v Praze na Smíchově. Jeho nejvýznamnější činností byla spolupráce s Komisí pro kanalizaci řek Vltavy a Labe. Byl autorem nejrůznějších stavebních projektů, které se na těchto tocích realizovaly před 1. světovou válku a v meziválečném období. Navrhoval hydroelektrárny, plavební komory, jezy, zdymadla, navigace, říční lávky. Sander navrhoval úpravu původního zdymadla Smíchov, na Štvanici dům pro plavidelníka nebo most přes řeku Labe v Roudnici nad Labem. Jeho technické stavby většinou evokují svými tvary, majáky a přístavy. Ve dvacátých letech se Sander dlouhodobě věnoval úpravám Židovského ostrova u Smíchovského nábřeží. V průběhu celého života velice rád cestoval, navštívil řadu zemí v Evropě, Americe a Asii. Ze Spojených států si zřejmě přivezl inspiraci pro moderní řešení technických tvarů svých staveb. Zemřel ve svých 61 letech na mrtvici, která ho postihla, když dohlížel na výstavbu svého vlastního domu. V národních listech v roce 1932 se na architekta Františka Sandera vzpomínalo jako na „svérázného, přímého člověka, architekta z generace poctivých pracovníků – techniků“.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Sander
http://www.hradeckymkrajem.cz/hkguide/hkguide/kraj/hk/hydroelektrarna-hucak-na-labi
https://www.lidovky.cz/relax/design/lode-na-pevnine-na-ktere-architekty-bychom-nemeli-zapominat.A190211_112133_ln-bydleni_ape
Vazba na vodní díla: Smíchov, Vraňany–Hořín

Eduard Schwarcer (1872–1932) byl inženýr a odborník na vodní stavby. Narodil se v Bystřici nad Pernštejnem. V roce 1898 dokončil s vyznamenáním studium na Německé vysoké škole technické. Krátce po ukončení studia byl přidělen do Komise pro kanalizování řek Vltavy a Labe v Čechách, kde pracoval na jezu v Miřejovicích. Od roku 1908 se na ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze zabýval vlastní konstrukcí zdymadel. Užitou konstrukci použil v Obříství a Mělníku, spolupracoval také na zdymadlech v Poděbradech, Hradci Králové a dalších. Po roce 1919 byl jmenován vrchním stavebním radou na Ministerstvu veřejných prací v oddělení pro úpravu Vltavy v Praze. Byl aktivním členem klubu Za starou Prahu (klub se věnoval ochraně památek, sledoval stavební zásahy a hodnotil celkovou architektonickou koncepci rozvoje města) a v roce 1920 se stává zaníceným předsedou. Zabývá se i jinými rozsáhlými projekty, projektuje železniční nádraží v Praze, je autor projektu z roku 1926 na přeložení toku Vltavy na Maninách, také je autorem regulačních plánů Prahy, Bystřice i Luhačovic. Významně přispěl k založení pražské zoologické zahrady. Schwarcer působil jako skautský činitel, měl skauting upřímně rád a byl vyznamenán skautským odznakem „řádem stříbrného vlka“. Významný architekt a stavitel Eduard Schwarcer byl klidné povahy i velkého charakteru a se svou nesmírnou pracovní energií, která dovedla organizovati nejenom lidi, ale i stroje k velkým dílům.

Vazba na vodní díla: Poděbrady, Obříství, Miřejovice

Břetislav Tolman (1873–1937) byl profesorem vodního stavitelství na Českém vysokém učení v Praze. V akademickém roce 1934–1935 byl rektorem. Studoval stavební inženýrství na ČVUT v Praze, pobýval na praxi v Drážďanech, podílel se na přestavbě drah, nádraží a mostů. Od roku 1898 působil při Komisi pro kanalizování Vltavy a Labe a podílel se na projektu původního zdymadla v Troji i v Roudnici nad Labem. Od roku 1919 působil jako řádný profesor vodního stavitelství na ČVUT v Praze. V letech 1914–1917 byl také odborný redaktor Technického obzoru, předseda komise pro výzkum staveniště Čs. normalizační společnosti, v letech 1923–1926 generální tajemník Masarykovy akademie práce, v roce 1923 působil jako pokladník České matice technické, od roku 1936 byl předsedou České matice technické a předsedou Českého ústředního spolku učitelů vysokých škol. Tolman byl autor učebních pomůcek a odborných knih, např. 6 svazkové dílo z roku 1924 „Zakládání staveb“, spolupracovník Technického slovníku naučného, Ottova Naučného slovníku nové doby, Hospodářského slovníku naučného a Revue des travaux scientifiques tchéchoslovaques.

https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C5%99etislav_Tolman
Vazba na vodní díla: Roudnice nad Labem, Troja–Podbaba

František Vahala (1881–1942) byl československý architekt i výtvarník a člen Spolku výtvarných umělců Mánes. Vyučil se zedníkem, potom navštěvoval odbornou školu pro zpracování dřeva, a nakonec absolvoval Vysokou školu Umělecko-průmyslovou v Praze u architektů Jana Kotěry a Stanislava Suchardy. Po ukončení studií pracoval v architektonické kanceláři u Otakara Novotného a poté u Antonína Balšánka v kanceláři pro stavbu Obecního domu v Praze. Posléze si založil vlastní architektonickou praxi. Ve své tvorbě se nevěnoval pouze architektuře, ale podílel se i na návrzích interiérů a nábytku. V roce 1910 v časopise Styl publikoval své první samostatné návrhy interiérů. V roce 1930–1932 navrhuje František Vahala původní zdymadlo Střekov, které se stává českým klenotem na Labsko-vltavské cestě. V roce 1934 udával jako svou adresu: Praha, Václavské náměstí, palác Koruna. Vahalovy návrhy a projekty vycházely v časopisech Das Interieur, Moderne Kleinbauten, Styl, Stavitel a Volné směry. Pro Vahalovu tvorbu jsou příznačné nadčasové, klasicizující, monumentální formy s ušlechtilým detailem. Stejně jako byly čisté linie jeho architektury, byl prý šlechetný i sám architekt František Vahala.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Vahala
Vazba na vodní dílo: Střekov

Václav Váňa (1892–nezjištěno) byl jednatelem Komitétu pro úpravu a splavnění řek Vltavy a Labe. Především splavnění řeky Labe je staletým problémem Čech a Pardubic (dodnes je splavnění pro krátký nedokončený úsek nedořešený). Po třicetileté válce už Gerhard Leuxe dvakrát navrhoval splavnění a to: císaři Ferdinandovi III a Leopoldovi I., avšak marně. Teprve dne 11. 5. 1899 byl v Pardubicích založen "Středolabský komitét pro úpravu a splavnění středního Labe od Mělníka do Jaroměře". Dne 13. 7. 1900 byla první schůze Komitétu pro úpravu Labe, a to v 10 hod. dopoledne v hotelu U beránka a Václav Váňa se stal jednatelem Komitétu. Od tohoto významného data byly zahájeny regulace, úpravy a napřimování toku a byla zbudována první malá historická zdymadla. Václav Váňa se významně zasloužil o prosazení mnoha úprav splavnění. V Pardubicích se napřímilo Labe od Labského mostu k Rosickému železničnímu mostu, navržen byl také přístav za pivovarem. Středolabský komitét připravoval úpravu a splavnění řeky Labe od Mělníka až po Jaroměř a navazoval tak na plány královské komory ze 17. století.

Vazba na vodní dílo: Pardubice

Jan Záhorský (1872–1951) byl český technik v oboru mechaniky a mostního stavitelství. Narodil se v Praze a po studiu na malostranském gymnáziu vystudoval Českou vysokou školu technickou obor inženýrské stavitelství. V letech 1897 až 1899 byl asistentem na stolici (katedře) mostního stavitelství, v letech 1899 až 1902 pracoval jako adjunkt a později jako inženýr v mostním oddělení místodržitelství Království českého. V roce 1906 se inženýru Záhorskému narodil (celkem měl 6 dětí) syn Bohumil (Bohuš Záhorský – vynikající český herec, člen Národního divadla známý z mnoha divadelních představení a filmů: např. ředitel gymnázia z filmu Vyšší princip, Dobromysl, král Veselého království z pohádky Šíleně smutná princezna). Jan Záhorský od roku 1907 svou odbornou kariéru spojil s pražskou českou technikou. V roce 1909 se stává mimořádným profesorem stavební mechaniky a mostního stavitelství, v září 1917 profesorem řádným. V letech 1917 až 1919 vykonával funkci děkana odboru kulturního inženýrství a od roku 1918 působil jako rada ministerstva školství, kde do roku 1919 vedl odbor pro vysoké školství technické. Dvě volební období (1929–1935) zasedal v Národním shromáždění jako poslanec Československé strany národně socialistické. Děkanem vysoké školy inženýrského stavitelství ČVUT v Praze byl v letech 1936 až 1937. Roku 1946 dostává čestný doktorát technických věd za zásluhy o obor stavební mechaniky a mostního stavitelství a za angažovanost ve prospěch Vysoké školy technické v Praze. Profesor Záhorský byl vynikajícím mostním stavitelem. Jeho řešení mostu z roku 1901, který společně s elektrárnou a s jezem tvoří jedinečný inspirující architektonický celek, přiměl čtyři americké inženýry osobně se přijet podívat na vodní dílo do Miřejovic. Američtí inženýři v roce 1904 od Ing. Jana Záhorského zakupují licenci a v Americe na řece Mohawk u New Yorku realizují dvě podobná zařízení, která dodnes fungují.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Z%C3%A1horsk%C3%BD
http://www.spstr.pilsedu.cz/osobnistranky/josef_gruber/clanky/zahor.pdf
Vazba na vodní dílo: Miřejovice

Jan Zázvorka (1884–1963) byl architekt, později představitel strohého klasicizujícího purismu, který byl blízký funkcionalismu. Jeho smysl pro vznešenou monumentalitu byl vložen do areálu Národního památníku na Žižkově, který je Zázvorkovým vrcholným a stěžejním dílem. Studoval architekturu na umělecko-průmyslové škole v Praze u architekta Kotěry a potom byl zaměstnán v Kotěrově ateliéru. 1. světovou válku prožil jako zajatý voják a po návratu byl zaměstnán u známé firmy Záruba & Pfeffermann. Jan Zázvorka zakládá roku 1926 svůj vlastní ateliér, účastní se mnoha soutěží a realizuje zajímavá díla jako např.: v roce 1930 elektrárnu a jez v Kostelci nad Labem, roku 1931 spolu s architektem Kamilem Roškotem projektoval budovu ministerstva vnitra v Praze na Letné. Byl členem SVU (Spolek výtvarných umělců) Mánes, Jednoty umělců výtvarných. V roce 1937 je zvolen řádným členem České akademie věd a umění, je také čestný člen Svazu architektů ČSR a dvojnásobný laureát Státní ceny (rok 1951 a 1954). Významný český architekt Jan Zázvorka byl otcem naší usměvavé herečky Stely Zázvorkové a filmového architekta Jana Zázvorky.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Z%C3%A1zvorka_star%C5%A1%C3%AD
https://www.archiweb.cz/jan-zazvorka
Vazba na vodní dílo: Kostelec nad Labem