Osobnosti

Edmund Clary-Aldringen (1813–1894) byl příslušník rodu Clary-Aldringen a majitel teplického panství. Narodil se 3. února 1813 ve Vídni do rodiny knížete Carla Josepha von Clary und Aldringen. Jako dítě z významného rodu procházel Edmund od útlého dětství přísnou výchovou a studoval na prestižních školách. Po smrti svého otce se roku 1831 jako jediný syn stal dědicem rodinných panství, mezi které patřilo i sídlo v Teplicích. Ve svých 28 letech se setkává s Elisabeth Alexandrine de Ficquelmont (je jí pouhých 16 let) ze starého lotrinského rodu a téhož roku 5. 12. 1841 se s ní ožení, mají spolu 4 děti (nejmladší syn Manfred se později stal ministerským předsedou Předlitavska a slezským zemským prezidentem). Mnoho času spolu s manželkou a dětmi trávil právě na panství v Teplicích, ale pobývali také často i v rodinném sídle Clary-Aldringenů (paláci Mollard-Clary) ve Vídni. V Teplicích zasedal jak v městském, tak i okresním zastupitelstvu a měl proto velký vliv na veškeré dění v kulturní i politické oblasti. Během revoluce roku 1848 vznikla ve městě jednotka národní gardy, jejímž čestným velitelem se stal právě Edmund. Díky jeho přispění a podpoře později vzniklo teplické městské divadlo i Nové lázně v Šanově. Od roku 1861 byl poslancem Českého zemského sněmu za volební obvod Teplice. Společně s teplickým advokátem Franzem Stradalem na základě značných ohlasů volajících po stavbě železnice v Podkrušnohoří založili v roce 1856 společnost Ústecko-teplická dráha-ATE (k. k. privilegierte Aussig-Teplitzer Eisenbahn-Gesellschaft) a sám Edmund Clary-Aldringen se stává jejím prvním prezidentem, a to až do roku 1870, kdy odchází, ale akcie a místo ve správní radě společnosti si ponechal. Po ekonomické stránce šlo o nejvýnosnější železniční společnost v Rakousku-Uhersku. Hrabě Edmund nadšeně rozvíjel cestovní ruch v Českosaském Švýcarsku, ve 30. letech 19. století vytvořil cestu z Hřenska na Pravčickou bránu, podporoval výstavbu výletních hotelů a hostinců (např. roku 1881 dal vystavět u Pravčické brány hotel Sokolí hnízdo o kapacitě 50 lůžek). Od 80. let 19. století Clary-Aldringen investoval a zasloužil se o zpřístupnění soutěsek v oblasti kaňonu Kamenice. Jako majitel zdejšího panství povolal italské odborníky, kteří budovali chodníčky, můstky, tunely, lávky a cesty pro pěší. Jako první úsek byla roku 1890 otevřena Tichá soutěska s vodní atrakcí (v soutěsce tehdy proplouvalo 5 výletních lodiček). Kníže, mecenáš a nadšenec do přírodních krás Edmund Moritz von Clary und Aldringen, zemřel 21. června 1894 v Teplicích.

Stanislav Bechyně (1887–1973) patřil mezi významné české konstruktéry. Studoval stavební inženýrství na Vysoké škole technické v Praze, kde v roce 1910 absolvoval s vynikajícím prospěchem. V roce 1920 byl na ČVUT jmenován řádným profesorem statiky a dynamiky staveb železobetonu a jako pedagog působil na Fakultě stavební, ČVUT v Praze až do roku 1958. Ve svém díle se věnoval železobetonovým konstrukcím a kamenným i betonovým mostům. Jako jeden z prvních inženýrů dokázal ocenit vlastnosti betonu, která pak s velkou dávkou invence využíval ve svých projektech. Snad nejoriginálnějším stavitelským úspěchem bylo spojení sloupů a trámů do rámových konstrukcí, které realizoval při stavbě pražského paláce Lucerna v roce 1919. Budova Lucerny se tak stala první stavbou v Československu, kde se nepoužilo nosných částí z cihel nebo dřeva. Vypracoval několik nerealizovaných návrhů na přemostění Nuselského údolí v Praze. Bechyně se věnoval také významným záchranným pracím. Přesun gotického děkanského chrámu v Mostě, přemístění rotundy sv. Máří Magdaleny u Čechova mostu v Praze či rekonstrukce Anežského kláštera, navrhoval i železobetonové konstrukce u VD Vrané nad Vltavou. Na jeho popud vzniká nový obor s názvem stavitelství kamenných a betonových mostů, jemuž se celý život věnoval i publikačně a pedagogicky. Byl členem České akademie věd a umění a Československé akademie věd. Bylo mu uděleno vyznamenání I. stupně (zlatá a stříbrná medaile Československé akademie věd) Za zásluhy o vědu a lidstvo, Řád republiky a další. V roce 1972 mu byl udělen čestný doktorát technických věd za celoživotní významnou činnost v oboru betonových konstrukcí staveb pozemních i mostních. Stanislav Bechyně byl autorem mnoha českých a cizojazyčných publikací. Ty stejně jako sám autor si získaly mezinárodní uznání a staly se věhlasnými ve svém oboru.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Bechyn%C4%9B
https://www.casopisstavebnictvi.cz/stanislav-bechyne_N4970
Vazba na vodní dílo: Vrané nad Vltavou

Významná historie rakouského rodu Kleinů začíná v roce 1756, když se domkáři Hansi Georgovi Kleinovi narodí 8. ledna v Loučné nad Desnou syn Johann Friedrich Klein. Ten je statkářem, který si přivydělává obchodováním se střelným prachem pro generála Laudona. Životní zlom nastane v roce 1790, když se již v pokročilém věku ožení s Marií Elizabetou Hamplovou a mají spolu celkem 9 dětí (3 umírají v dětském věku, 6 chlapců se dožívá dospělosti). Původně šest bratrů (Josef Engelbert, Franz I., Engelbert, Libor, Albert a Hubert) založilo podnikatelství Bratři Kleinové a začalo společně podnikat ve výstavbě parků, rybníků, silnic a později i železnic. Především František, Hubert a Albert Klein byli typickými podnikateli, kteří vlastnili doly téměř ve všech revírech v Čechách i na Moravě, byli podílníky i v jiné průmyslové činnosti a zbohatli na výstavbě železnic. V roce 1844 se čtyři žijící bratři (Franz I., Libor, Albert a Hubert) stali majiteli panství Vízmberk. V roce 1848 vstoupili do Pražské uhelné společnosti u Kladna, kde již pracoval podnikatel Vojtěch Lanna. V roce 1849 již postavili dvě pece na výrobu koksu a rok poté na výrobu železa. Pro rozšíření majetku bylo zapotřebí dalších peněz. Proto se těžařská společnost Kladenské kamenouhelné doly společně s Florentinem Robertem, s dr. Hermannem Dittrichem Lindheimem (těžařem a majitelem moderních rafinerií a válcoven na Nýřansku), a s vídeňskou bankou Kreditenstalt roku 1857 spojují a založí akciovou společnost (Pražská železářská společnost). Tak dochází ke spojení bankovního a průmyslového kapitálu a vytváří se jedna z největších společností v Čechách. V 19. století byly podnikatelé bratří Kleinové světoznámí po celé Evropě. Dva příslušníci rodu Kleinů Albert a Franz II. (ten částečně i za zásluhy svého otce Franze I.) byli císařem dědičně povýšeni do šlechtického stavu s predikátem von Wisenberg. Stálá expozice o jejich životě a díle je umístěna v Muzeu silnic ve Vikýřovicích na Šumpersku.

Josef Engerlbert Klein-obchodník, podnikatel, stavitel rybníků
Josef Engerlbert Klein (1792–1830) byl nejstarší z bratrů. Po svém otci Hansi Georgovi Kleinovi pokračuje v obchodu se střelným prachem, později působí především jako stavitel vodních děl. Neměl cit ani nadání pro finanční záležitosti, významně se zadlužil. Jeho finanční závazky převzal bratr Franz. Josef Engerlbert Klein zemřel v 38 letech na tuberkulózu.

Engelbert Klein-rakouský stavitel silnic, podnikatel
Engelbert Klein (1797–1830) jako první z bratrů podnikal jako stavitel silnic ve stavebnictví. Jako jediný z bratrů Kleinů zůstal svobodný. Byl velkým mecenášem umění, stejně jako bratr Hugo. Bohužel spolu se svým starším bratrem Josefem Engerlbertem umírá v roce 1830 ve svých 33 letech na tuberkulózu.

Franz I. Klein-rakouský stavitel, architekt a podnikatel
Franz I. Klein (1800–1855) byl rakouský stavitel, architekt a podnikatel, byl vůdčí osobností všech bratrů. Již kolem let 1813–1814 získal první zakázky jako architekt a stává se uznávanou osobností celé rodiny i manažerem společných podniků. V roce 1825 se oženil a přestěhoval do Brna, které se stává jeho celoživotním sídlem. Po smrti svých bratrů Josefa a Engelberta zdědil značné jmění, o které se rozdělil s mladšími bratry. V roce 1836 získali bratři Kleinové zakázku na c. k privátní společnost Severní dráha císaře Ferdinanda a od tohoto roku se jejich podnikání téměř výhradně zaměřuje na výstavbu železničních tratí. Prvním postaveným úsekem byla v roce 1837 trať Vídeň–Gänserdorf, pokračující dále do Přerova, Ostravy, Krakova a slezské uhelné pánve. V průběhu svého působení vybudovali Bratři Kleinové přes 3 500 km železničních tratí nejenom v Českých zemích, ale také v Rakousku, Německu, Polsku a Rumunsku. K nejvýznamnějším budovaným úsekům patřila stavba Vídeňského viaduktu, která napojuje Brno na železniční trasu Praha–Olomouc (dokončená roku 1845). V roce 1842 v Brně zakoupil na starobrněnském náměstí dům a nechal zde v letech 1847–1848 vybudovat nové rodinné sídlo Kleinův palác. Byl to dvojbytový měšťanský dům s výraznými litinovými arkýři a jinými prvky, které dodali jejich sobotínské železárny. Dům na nejrušnější brněnské adrese zároveň sloužil jako sídlo celé rodinné firmy. Kleinův palác je od roku 1958 zapsán na seznamu kulturních památek ČR. V roce 1844 zakoupil panství Loučná nad Desnou (pocházela odtud rodina jeho otce) a to včetně pivovarů, pil a železáren v Sobotíně. V roce 1844 začala firma stavět další železárny ve Štěpánově u Olomouce. Jejich velkou výhodou bylo umístění u nové železniční trati. V roce 1849 spojili Kleinové všechny své železárny do jediného výrobního celku s názvem Zöptauer und Stefanauer Eisebau und Eisehütten a. g. Zöptau (Sobotínsko-štěpánovská železářská a hutní akciová společnost se sídlem v Sobotíně). Železárny byly zaměřeny především na výrobu pro železnice a po zakoupení důlních polí na Ostravsku také na výrobu těžebních zařízení. A tak v roce 1847 uzavřeli žijící bratři Kleinové smlouvu o společném podnikání s názvem firma Gebrüder Klein. Franz I. Klein zemřel v 55 letech při inspekci trati z Bohumína do Osvětimi.

Libor Klein-rakouský podnikatel
Libor Klein (1803–1848) se narodil v Salisově u Zlatých Hor, kam se rodina přestěhovala z Loučné nad Desnou, protože zde otec Johann Friedrich Klein koupil pozemek a vystavěl dům. Libor hodně cestoval, hlavně do Ameriky a Ruska. Z rodové větve Libora Kleina, jeho potomci žijí dodnes.

Albert Klein von Wiesenberk-rakouský podnikatel
Albert Klein (1807–1877) na rozdíl od starších bratrů získal vzdělání, absolvoval vyšší gymnázium v Brně. Prokázal velké obchodní nadání, proto se brzy angažuje v rodinném podniku, kde se věnuje finanční stránce. Albert Klein je činný v kulturním i politickém životě, v roce 1863 se stal poslancem Říšské rady. Za své zásluhy byl v roce 1858 povýšen do šlechtického stavu, v roce 1864 do stavu rytířského a konečně v roce 1872 dědičně do stavu svobodných pánů s přídomkem von Wisenberg. Po smrti svého bratra Franze I. byl správcem sobotínských železáren. V roce 1866 koupil velkostatek Jindřichov, ale většinou se zdržoval v Praze. Zemřel v Sobotíně roku 1877 ve věku 70 let. Jeho potomci představují sobotínskou větev rodu.

Hubert Klein rakouský podnikatel
Hubert Klein (1811–1856) byl nejmladší z bratrů a svůj život prožil v Brně, kterému zůstal po celý život věrný. Byl velkým mecenášem umění, stejně jako jeho bratr Engelbert. Společně s bratry se také podílel na výstavbě zámeckého skleníku u zámku Lednice. Oranžerie u nás neobvyklé železné konstrukce s litinovými prvky je vůbec jedna z prvních svého druhu v Evropě. Od roku 1999 je v rámci zámku a areálu s rozsáhlým parkem zapsána na seznamu národních kulturních památek České republiky

Jasan Burin (*1929) je česko-americký architekt, urbanista, kreslíř a pedagog. Burin se narodil v roce 1929 v Československu, architekturu vystudoval v Brně u Bohuslava Fuchse, jehož byl posléze asistentem. Po přesídlení do Prahy v roce 1956 se postgraduálně vzdělával na Škole architektury AVU u Jaroslava Fragnera a stal se členem umělecké skupiny Etapa. Od začátku 60. let se jako zaměstnanec n. p. Konstruktiva podílel na projektování budov čs. zastupitelských úřadů a čs. pavilonu na Expo 67 v Montrealu. Mezi jeho české architektonické návrhy a stavby patří zdymadla na Labi ve Štětí. Od roku 1965 dohlížel v Londýně na výstavbu velvyslanectví a po okupaci Československa v roce 1968 přesídlil do USA, kde z počátku navrhoval především veřejné budovy pro stát Indiana. A od 70. let působil na fakultě architektury University of Tenessee v Knoxville. Roku 1974 pomáhal v rámci programu UNESCO zemětřesením postižené Střední Americe: se studenty vytvořili např. nový urbanistický koncept města Managua v Nikaragui. Svůj celoživotní zájem o urbanizmus zúročil také ve futuristickém projektu EPCOT Univerzity komunikací na Floridě pro společnost Walt Disney. V roce 1982 vytvořil ceněné projekty pavilonů na Expo 82 v Knoxville, působil jako hostující profesor fakulty architektury Clemson University. V současnosti žije v Praze v domově Palata pro zrakově postižené, stále příležitostně přednáší a před 6 lety vyšla kniha o jeho celoživotní práci.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jasan_Burin
http://www.unitarch.eu/knihy/jasan-burin-architekt-jistoty-a-pochyby/
Vazba na vodní dílo: Štětí

Jaroslav Čábelka (1906–1989) byl inženýr hydrotechnik, pedagog, inovátor a vynálezce. Vystudoval vodohospodářský obor na Vysoké škole inženýrského stavitelství při ČVUT Praha. V letech 1934–1935 absolvoval kurz leteckého inženýrství s pilotním výcvikem. Od roku 1934 do roku 1952 byl pracovníkem Výzkumného ústavu vodohospodářského v Praze. V roce 1951 byl pověřen zřízením pobočky vodohospodářského ústavu v Bratislavě a následující rok se stává jejím ředitelem. V letech 1952–1962 pracuje jako pedagog na Stavební fakultě, Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. Roku 1955 je jmenován profesorem. Jako proděkan působil v letech 1953–1955, následující rok až do roku 1962 je vedoucím katedry hydrotechniky. V roce 1962 se stává řádným profesorem Stavební fakulty ČVUT v Praze. Podílel se na výstavbě většiny vodních děl v republice a byl členem vládní komise pro posuzování velkých vodních děl. Zasloužil se o modernizaci Labsko-vltavské vodní cesty. A právě na vodních cestách a vodních dílech byla použita jeho progresivní i originální poklopová vrata tzv. Čábelkova vrata (je autorem řešení konstrukce vrat) a to na všech nových plavebních komorách. Čábelkova práce vzbudila mimořádný mezinárodní ohlas. Vědecké poznatky a pedagogické zkušenosti využil jako autor a spoluautor početných odborných monografií a příruček např. Vodní cesty a plavba, Matematické a fyzikální modelování v hydrotechnice, Hydraulika plavebních komor, Ekonomické výpočty pri navrhovaní vodných diel a elektrární, Využitie vodnej energie 1 a 2, atd. Publikoval více než sto vědeckých studií a článků v odborných časopisech. Jaroslav Čábelka patří k velkým mužům vodohospodářského stavitelství.

http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/%C4%8C%C3%81BELKA_Jaroslav_20.10.1906-31.1.1989
Vazba na vodní dílo: Modřany

Alois Dlabač (1863–1930) byl konzervativní architekt. V letech 1884 až 1888 studoval inženýrské a pozemní stavitelství na České technice v Praze. Obesílal četné architektonické soutěže, a tak v roce 1898 mohl prezentovat na výstavě architektury a inženýrství v Praze návrh přestavby zámku Wallsee u Amstettenu v Rakousku. Dlabač se v projektu tvary i návrhem hlásil k renesanci a baroku a projekt měl velký úspěch – byl oceněn stříbrnou státní medailí. Roku 1898 získává I. cenu za návrh stavby Palackého mostu v Praze. A v letech 1901–1903 vyhrál III. cenu soutěže na přestavbu a dostavbu Staroměstské radnice v Praze (této soutěže se zúčastnil znovu v roce 1905). Při realizacích svých staveb spolupracoval s řadou významných architektů a stavitelů např. s Hodkem v roce 1905 spolupracoval na vile u Borohrádku, s Liebscherem na domě na Starém Městě pražském, secesní vilu čp. 254 na Hradčanech (Mickiewiczova 6) spolu s ním realizoval známý stavitel Pfefferman. V letech 1912–1913 se podle projektu Aloise Dlabače stavěly pražské hydrocentrály na Těšnově a na Štvanici. V roce 1914 pracoval na přestavbě zámku v Brandýse nad Orlicí, kde dodal architektonický návrh, stavbu samotnou vykonával stavitel Sýkora. Byl autorem budovy gymnázia v Karlových Varech, projektoval přestavbu zámku ve Střezimíři u Tábora, přibližně v téže době stavěl také budovy úřadů v Třeboni, Vysokém Mýtě aj. Alois Dlabač se celý život věnuje spíše konzervativní architektuře historizujících staveb, proto se jeho tvorbě zcela vymyká výjimečně moderní i nadčasová stavba elektrárny na Štvanici a stává se tak architektonickým skvostem. Alois Dlabač byl ojedinělým architektem, který projektoval svým osobitým stylem, a to v duchu české renesance a pražského baroka.

http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/DLABA%C4%8C_Alois_31.12.1863-21.1.1930
Vazba na vodní dílo: Štvanice

Antonín Engel (1879–1958) patřil mezi významné architekty, narodil se v Poděbradech svému otci inženýrovi Augustinovi Engelovi, který byl cukrovarnickým odborníkem a matce, která byla dcerou poděbradského lékaře MUDr. Františka Boučka v krásném starobylém Boučkově domě v Husově ulici. Krátce po Antonínově narození se celá rodina přestěhovala do Prahy. V roce 1897 Engel ukončil maturitou českou vyšší reálnou školu na Malé Straně a začal studovat obor architektury a pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém u prof. Jana Kouly. Svá studia dokončuje v roce 1904 na vídeňské akademii výtvarných umění u profesora Otto Wagnera. Stává se členem Spolku výtvarných umělců Mánes a později také klubu Za starou Prahu, který byl založen roku 1900. Po studiích vytvořil od roku 1912 řadu soutěžních návrhů (mj. přestavba staroměstské radnice, ústí letenského tunelu, ústřední pražské hřbitovy). Pro rodné Poděbrady navrhoval nové lázeňské budovy a zapojil se do soutěže o regulační plán nového lázeňského středu. V letech 1912–1920, kdy byl profesorem na Státní průmyslové škole, vyprojektoval vodní elektrárnu, jez a zdymadlo v Poděbradech. V únoru 1948 musel opustit nejen fakultu, ale i renomovaný Ústav výstavby měst, který sám v roce 1925 založil. Zemřel v nájemním bytě, kam se jeho rodina musela vystěhovat z velké pražské vily, kterou Engel sám navrhl a postavil. Prof. Ing. Arch. Dr. Antonín Engel je bezesporu jednou z významných postav české architektury 20. století.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Engel
https://www.praha6.cz/engel
http://www.payne.cz/3xS43787/EnglAntoninIng.htm
Vazba na vodní dílo: Poděbrady

Jaroslav Fragner (1898–1967) byl český architekt, malíř a návrhář. Ještě, než se mohl naplno věnovat studiu, musel narukovat na frontu 1. světové války, kde byl vážně zraněn. Po zotavení nastoupil na České vysoké učení technické do Prahy k profesorovi Engelovi, jehož dílo na něj významně zapůsobilo. Fragnerovy prvotní práce osobitým způsobem reagovaly na pozdní fázi syntetického kubismu. Kolem roku 1924 však dospěl společně s některými architekty zejména s Krejcarem k internacionálnímu funkcionalistickému pojetí architektury, charakteristické pro většinu architektových realizací druhé poloviny 20. a první třetiny 30. let. V těchto letech v roce 1930 až 1932 Fragner navrhuje pro společnost ESSO (nedaleko vodního díla Kolín začleněného v mostu) u břehu Labe novou moderní elektrárnu, která je významnou stavbou funkcionalismu. Tehdy se začíná Fragnerova tvorba pomalu odklánět od striktně krabicovitého pojetí. Charakteristickou polohu této fáze Fragnerovy tvorby představují obytné zahrady, kterými architekt Fragner obklopoval své navrhované vily, rodinné domy a zejména letní a víkendová sídla. Součástí Fragnerova zájmu bylo rovněž zájem o problém pojetí moderní monumentality u veřejných staveb. Od konce 30. let se architekt zabýval restaurováním a rekonstruováním historické architektury a památkových objektů. V roce 1959 byl odvolán ze všech svých funkcí, ale také byl zahrnut všemožnými poctami. Byl mu propůjčen Řád práce a o 10 let později mu byl udělen i titul národního umělce.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Fragner
Vazba na vodní dílo: Kolín

James Bicheno Francis (1815–1892) byl anglický inženýr žijící v Americe. Je vynálezcem vodní turbíny. Narodil se poblíž městečka Witney v Anglii a svou inženýrskou kariéru zahájit ve 14. letech, kdy pracoval jako učeň svého otce v jižním Walesu. V roce 1833, když bylo Francisovi pouhých 18 let, emigroval do Spojených států amerických a tam pracoval na železnici v New Yorku. O rok později odjel do města Lowell v Massachusetts a získal práci u společnosti Locks & Canal Company a Whistler, v roce 1837 se stal hlavním inženýrem společnosti. Roku 1841 dostává společnost první velký projekt. Francis měl analyzovat, kolik vody každá továrna spotřebovala z kanálového systému společnosti. Od roku 1845, kdy byl jmenován manažerem a hlavním inženýrem průplavní a paroplavební společnosti, byl Francis zodpovědný za stavbu Severního kanálu a kanálu Moody Street Feeder. Tyto dva vodní kanály, postavené v letech 1840–1850, vytvořily 9 km dlouhý kanál kanálu Lowell a výrazně zvýšily spotřebu vody průmyslu, protože na něj byly připojeny mlýny. Během práce na kanálovém systému Lowell se Francic podílel na mnoha jiných celostátních vodních projektech. Podílel se na výstavbě přehrady Quaker Bridge na řece Croton i na vodním díle Saint Anthony na řece Mississippi. Za svého života publikoval řadu vědeckých prací o hydrodynamice a o nauce turbín. Svoji první turbínu postavil v roku 1849 pro přádelnu ve městě Lowell. Jeho konstrukce turbíny byla pojmenovaná jako Francisova turbína. James Bicheno Francis byl významnou osobností vodního hospodářství, proslavil se nejen ve Spojených státech amerických, ale také po celém světě.

https://www.lowellcemetery.com/our-history/notables/james-bicheno-francis/
Vazba na vodní díla: Přelouč, Kolín, Poděbrady, Kostelec nad Labem

Kryštof Gendorf z Gendorfu (1497–1563) byl horní podnikatel a báňský poradce krále Ferdinanda I. Habsburského. V letech 1521–1523 získal od krále Ludvíka Jagellonského právo dobývat rudy na pozemcích Giessdorfu, což je název pro nynější město Vrchlabí, které také založil. Pán na Vrchlabí a vrchní hejtman Království českého patřil mezi významné osobnosti v Krkonoších. Kryštof z Gendorfu však nepůsobil jen v oblasti města Jáchymova a na svých panstvích v Krkonoších. Na podzim roku 1532 byl pověřen vykonáním vizitace a inspekce v kutnohorských dolech a mincovnách pánů z Rožmberka, kde na jaře následujícího roku začal provádět reformy právě v oblasti mincovnictví. Gendorf byl prý velmi pyšný a sebevědomý. Tyto vlastnosti byly podpořeny jeho úspěchy a finančními zisky z jeho hutí, železáren i panství. Finance mu dovolovaly také různé transakce s pozemky, což bylo jedním z mnoha důvodů určité nedůvěry, a hlavně závisti ostatní české šlechty. Zasloužil se o vybudování plavebního kanálu zvaného Šífovka, který vznikl v letech 1568–1572. Stavbu kanálu provedl rybníkářský mistr Jakub Líva. Plavební kanál byl určen pro lodě tažené koňmi, jdoucími po břehu a byl dlouhý 4 km. Sloužil k dopravě dřeva a dřevěného uhlí pro tehdejší stříbrné doly. Plavební kanál začínal na labském rameni Černá struha ve Starém Kolíně v části Bašta (cca 1,5 km od místa profilu dnešního VD Veletov) a procházel dál přes zaniklý rybník Sakman, přes louky pokračoval jižním směrem k říčce Klejnáce, kterou křížil pomocí jezu. Dále pokračoval jihovýchodním směrem ke dvoru Skalka pod Kaňkem u Kutné Hory. Severní část kanálu od labského ramene po Klejnárku byla v minulosti zasypána a není již patrná. Jižní část od křížení s Klejnárkou ke dvoru Skalka je stále zřetelná až 4 m hluboká strouha s potůčkem Šífovka, napájeným také důlními vodami. Kryštof Gendorf byl na svou dobu významným moderním člověkem, který se výrazně zasloužil o reformy v mnoha oblastech.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kry%C5%A1tof_z_Gendorfu
Vazba na vodní dílo: Veletov

Eduard Gerlich (1836–1904) byl technik, inženýr a stavitel horských železničních tratí. Narodil se 3. února 1836 v Odrách do rodiny obchodníka Michaela Gerlicha. V letech 1848–1852 studoval gymnázium v Opavě, pokračoval na Technické universitě ve Vídni, kde v letech 1853–1857 studoval stavební a strojní inženýrství. S velkým zaujetím navštěvoval přednášky z mechaniky u profesora Burga a z výškových a vodních staveb u profesora Stummera. Po studiích nastupuje Gerlich do Siglové strojírenské továrny ve Vídni, v roce 1859 pracuje ve stavební firmě Východní dráhy a v letech 1859–1862 u Jižní dráhy v Chorvatsku. V letech 1862–1865 byl inženýrem na stavbě dráhy Hof–Aš–Cheb a v letech 1866–1868 působil jako asistent a docent na univerzitě ve Vídni. Své znalosti uplatňuje na stavebním oddělení ministerstva železnic při projektech a stavbě horských železničních tratí a tunelů. Pracoval na stavbě dráhy Arad–Segedín v Uhrách, dráhy Ried–Braunau v Horním Rakousku, dráhy Ostroměř–Jičín–Vrchlabí–Trutnov–Poříčí v Krkonoších a železnice v Alföldu v Uhrách. V roce 1872 se oženil s Amálií Mikovou, která byla zpěvačkou ve Dvorním divadle ve Vídni a vedl šťastný a spokojený rodinný život. Každoročně trávil dovolenou v Odrách, byl velkým mecenášem a přispíval pravidelně peněžitými i hmotnými dary na sociální výdaje svého rodného města. Prof. Eduard Gerlich se v letech 1872–1874 podílel jako spoluautor inženýra Konrada Wilhelma Helwaga na návrhu patrového železničního mostu přes Labe v Ústí nad Labem-Střekov. V roce 1875 vstoupil do služeb Švýcarska, kde mu byl svěřen projekt stavby železnice na sv. Gotthardu. Postavil ji v letech 1875–1882, přitom vybudoval 57 tunelů a nejdelší Svatogotthardský tunel dlouhý 15 km. Roku 1882 byl jmenován profesorem polytechniky v Curychu, na které přednášel až do roku 1903, kdy odchází na odpočinek. Významný odborník profesor Ing. Eduard Gerlich zemřel 14. října 1904 náhle na srdeční zástavu v Curychu.

Konrad Wilhelm Hellwag (1827–1882) byl významný německý železniční inženýr a stavitel. Narodil se 18. 9. 1827 v Eutinu u Oldenburgu do rodiny Ernsta Ludwiga Hellwaga. Gymnázium navštěvoval v Eutinu, v roce 1848 ve svých 19 letech pomáhal s geodetickými pracemi na stavbě železniční trati Kiel–Lübeck, kde se připojil ke skupině studentů ke sboru generála Ludwiga von der Tann-Rathsamhausena ve válce proti Dánsku. V březnu roku 1848 se ocitl v dánském zajetí. V září se mohl vrátit do Eutinu, kde složil závěrečné zkoušky a začal studovat fyziku na univerzitě v Kielu, roku 1849 vstoupil do ženijního sboru šlesvicko-holštýnské armády a zúčastnil se bojů v roce 1850. Když byla armáda roku 1851 rozpuštěna, opustil Šlesvicko-Holštýnsko, aby pokračoval ve studiu v Mnichově. V roce 1853 se přestěhoval do Basileje, kde nastoupil jako inženýr do švýcarské centrální železnice. Oženil se 23. srpna 1853 se svou sestřenicí Meta Hellwagovou a v roce 1868 se přestěhoval z Innsbrucku do Vídně. V letech 1868 až 1874 působil jako hlavní inženýr Rakouské severozápadní dráhy (Österreichische Nord West Bahn - ÖNWB). Konrad Wilhelm Hellwag patřil ke špičce mezi tehdejšími rakouskými inženýry, proto si ho společnost ÖNWB vybrala poté, co byla v roce 1867 dokončena stavba alpské dráhy přes Brenner, kde sloužil jako jeden ze tří hlavních inženýrů. Později pracoval na výstavbě Gotthardské železnice. V roce 1879 se vrátil do Vídně, kde roku 1880 zakládá spolu s ostatními Spolek německých škol. V létě roku 1881 mu muselo být odstraněno oko (od dětské nehody na něj zůstal slepý), po pobytu v Karlových Varech se vydává na výlet do Ruska, aby tam připravil stavbu železniční trati. Na této cestě však onemocní a po svém návratu do Vídně na selhání ledvin v noci ze 4. na 5. ledna 1882 umírá ve svých nedožitých 55 letech. Hellwag byl úspěšný železniční stavitel nejvíce proslavený v Rakousku a Švýcarsku. V roce 1893 byla po Konradu Wilhelmovi Hellwagovi ve 20. vídeňském okrese pojmenována ulice Hellwagstrasse.

Vlastislav Hofman (1884–1964) byl český architekt, teoretik architektury, malíř, grafik, designér a scénograf. Narodil se 6. 2. 1884 v Jičíně. V letech 1902–1907 studoval na Císařské a královské české vysoké škole technické v Praze. Architekturu a pozemní stavitelství navštěvoval u prof. Josefa Schulze, krajinářské kreslení u Jana Kouly a figurální kresbu u Adolfa Liebschera. Spolu s kubistickými malíři jako např. Janem Zrzavým, Václavem Špálou a ostatními byl od roku 1918 členem skupiny Tvrdošíjní. Byl zaměstnancem pražského Stavebního úřadu a spolu s Vladimírem Zákrejskem se podílel na záchraně pražských Hradčanských bastionů. Navrhl a projektoval také Jiráskův a Štefánikův most, lávky na Slovanský a Dětský ostrov, Ďáblický hřbitov a mnoho dalších. Vlastislav Hofman se kromě architektury zabýval především jevištní výpravou. Za celý svůj život vytvořil přes 400 scénografických výprav, z toho přes 200 pro Národní divadlo v Praze, další pak pro Divadlo na Vinohradech a Státní divadlo v Brně. Ke svým scénám navrhoval i kostýmy a masky. Spolupracoval s významnými režiséry, např. s Karlem Hugem Hilarem, Janem Borem, Alešem Podhorským atd. Získal mezinárodní uznání, např. v roce 1925 v Paříži na Světové výstavě, v roce 1937 opět v Paříži na Mezinárodní výstavě technického umění a v roce 1940 v Milánu na Mezinárodní výstavě scénografie. Od roku 1913 publikoval své články o divadelní scénografii v časopisech Volné směry, Umělecký měsíčník apod. Za svůj život získal mnoho ocenění, v roce 1924 Státní cenu, v roce 1954 Řád práce a in memoriam v roce 1964 titul zasloužilý umělec. Kubistický architekt, úspěšný scénograf a člověk všestranných zájmů Vlastislav Hofman zemřel 28. 8. 1964 v Praze ve věku 80 let.

Pavel Janák (1882–1956) byl český architekt. Studoval na Českém vysokém učení technickém v Praze pod vedením Schulze a externě také na Německé vysoké škole technické pod vedením architekta Josefa Zítka. V letech 1906–1908 nastoupil studia k architektovi Wagnerovi na vídeňskou techniku. Po studiích se vrací do Prahy a začíná pracovat v ateliéru architekta Jana Kotěry. Od roku 1911 se Janák zabývá kubismem. Byl tímto avantgardním uměleckým směrem nadšen, publikoval mnoho článků pojednávajících o kubismu, kde obhajoval ostré tvary kubismu. Do časopisu „Umělecký měsíčník“ napsal článek Hranol a pyramida. Tento článek je tzv. manifestem českého kubismu. Janák jako jeden z prvních architektů použil na keramice vzor pojmenovaný „cik–cac“, který se stal v následujících desetiletích jedním ze symbolů kubismu. Janák je také autorem slavné kubistické černobílé cukřenky, navrhoval vázy nebo čajový porcelán. Jeho nejznámější projekty spadají do období mezi dvěma světovými válkami, kdy postavil značné množství osobitých staveb. Mezi nejznámější patří např. Husův sbor církve Československé husitské na Vinohradech, palác Adria, zdymadlo Obříství i funkcionalistická osada na Babě, které velkou měrou přispěly k rozvoji moderní architektury v Československu. Od třicátých let se věnoval rekonstrukcím a stal se pokračovatelem Josipa Plečnika v úloze architekta Pražského hradu. Navrhoval rekonstrukci Jízdárny Pražského hradu, míčovny i letohrádku Hvězda. Pavel Janák patřil mezi silnou generaci tvůrců počátku dvacátého století. Byl výraznou osobností své doby. Stal se nejen architektem, ale také designérem, urbanistou, profesorem a vůdčí personou české kulturní scény.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Jan%C3%A1k
https://www.archiweb.cz/pavel-janak
https://www.bam.brno.cz/architekt/51-pavel-janak
Vazba na vodní dílo: Obříství

František Kadlec (1906–1972) byl český architekt a pedagog. Narodil se ve Zbýšovicích a jeho otec byl známým sochařem i průmyslovým výtvarníkem. František Kadlec se věnoval především bytové interiérové architektuře. Byl žákem architekta Josefa Gočára na pražské Akademii výtvarných umění. Ve své tvorbě v jádru navazoval na koncepci studia na německém Bauhausu, který byl jak známo v roce 1933, po nástupu Hitlera k moci, rozpuštěn. Podílel se jako spoluzakladatel na vzniku první školy umění ve Zlíně, kde později působil jako její ředitel. Podílel se na návrzích zlínských ústavů a sanatoria v Piešťanech. František Kadlec pravděpodobně vytvořil v Krajském architektonickém ateliéru Praha v rámci Stavoprojektu návrh elektrárny v Hradišťku. Jeho díla jsou především z kubistického a funkcionalistického období a patří k výrazné české moderní architektuře.

Vazba na vodní dílo: Hradišťko

Viktor Kaplan (1876–1934) se narodil v rakouském Mürzzuschlagu ve Štýrsku. Vystudoval techniku ve Vídni obor „Stavba strojů a Dieselových motorů“. Po roční vojenské službě u rakouského námořnictva nastoupil do strojírny Genz & Co. Po dvou letech na žádost profesora Alfréda Musila přijal místo konstruktéra ústavu nauky o strojích, kinematice a strojnictví v Brně. Kaplan byl vytrvalý experimentátor, realizoval stovky pokusů, aby vystihl nejvhodnější parametry klasických Francisových turbín a modifikoval je pro širokou škálu vodních spádů a množství vody. Ani jedno vylepšení však nebylo účinné, a tak v roce 1910 zvolil úplně nový koncept. Svůj model turbíny formoval z plechu o průměru 10–18 cm a prováděl pokusy. Na jeho podporu slévárny a strojírny Ignáce Storka Brno zřídily laboratoř. Zde Kaplan rozšiřoval mezilopatkové kanály Francisovy turbíny, až dospěl k oběžnému kolu připomínajícímu lodní šroub, ale s natáčivými lopatkami. V tom spočívá úžasná genialita vlastního vynálezu, který se datuje do roku 1912. Natáčením lopatek oběžného kola podle měnícího se průtoku vody se optimálně nastavují nátokové úhly vodního proudu a je tak zachována vysoká účinnost turbíny i při mnohem nižším průtoku. Aby nedocházelo k víření vody, které ohrožuje hladký chod turbíny, má oběžné kolo jen čtyři lopatky. Tím dosáhla turbína účinnosti 93 % a v roce 1913 na pokusných zařízeních 800 otáček za minutu, téměř dvojnásobek Francisovy turbíny. Naměřené hodnoty Kaplanovu turbínu předurčily pro elektrárny velkých řek, tedy do prostředí, kde se vyskytuje velký průtok vody a malé spády. Objev světového významu ale narážel na odpor firem vyrábějících Francisovy turbíny. Ty nechtěly riskovat finanční ztráty, a tak hledaly nedostatky Kaplanovy turbíny. Spory Kaplana nejen vysilovaly, ale odložily i vydání patentu turbíny až na rok 1920. Již dva roky před tím však započala její výroba podle Kaplanových návrhů a výpočtů v továrně Ignáce Storka, aby nakonec byla zprovozněna v roce 1919 v přádelnách v rakouském Velmu. Rok 1921 zaznamenal první exemplář v českých zemích, a to v elektrárně v Poděbradech. Přes odpor konkurence Kaplanových turbín rychle přibývalo jak u nás (Loučná, Rapotín, Týnec nad Labem, Brandýs nad Labem), tak ve světě, hlavně v Itálii. Viktor Kaplan za svůj život uskutečnil 280 patentových přihlášek ve 27 zemích, vytvořil desítky teoretických prací a stovky výkresů. Kaplanovým největším pomníkem jsou ale tisíce turbín rozesetých po celém světě. Jubilea Kaplanova narození (27. 11. 1876) patří od roku 1976 mezi světová kulturní výročí UNESCO.

Zajímavost>>
Název turbína vymyslel francouzský inženýr Claude Bourdin (1790–1873). Pojmenoval tak (podle latinského turbo = kroužiti) svůj rotační vodní motor, který sestrojil již roku 1826. První provozuschopnou vodní turbínu o výkonu asi 4,5 W postavil jeho žák, důlní inženýr Benoit Fourneyron (1802–1867). Fourneyronovy turbíny dosahovaly účinnosti až 80 % a brzy se začaly používat k pohonu strojů v tkalcovnách i dalších provozech.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Kaplan
Vazba na vodní díla: Týnec nad Labem, Klavary

Lumír Kapsa (1887–1946) byl českým inženýrem a podnikatelem. Byl synem významného podnikatele a zakladatele rodinné firmy Vojtěcha Kapsy. Ten společně s Antonínem Müllerem založili velmi významnou stavební firmu Müller & Kapsa. Její oficiální název však zněl „Úřad. aut. stav. inženýři Müller & Kapsa, podnikatelé staveb v Plzni“. Společnost se specializovala na železobetonové konstrukce a zpočátku působila hlavně v Plzni a okolí. Po smrti svých otců převzali vedení firmy jejich synové František Müller (investor známé Müllerovy vily) a Lumír Kapsa. Firma pod vedením této nové generace dosáhla svých největších úspěchů a velkého rozmachu. Firma Müller & Kapsa byla prosperujícím rodinným podnikem. Zrealizovala mnoho staveb, mezi nimi i vodní díla Přelouč, Kolín, Velký Osek i Miřejovice a tím zanechala nesmazatelnou stopu na labsko-vltavské vodní cestě. Roku 1948 byla rodinná firma znárodněna a splynula s podniky Vodní stavby a Pozemní stavby Plzeň a tím vlastně zaniká.

https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%BCller_a_Kapsa
https://pam.plzne.cz/stavitel/detail?id=128
https://www.idnes.cz/bydleni/architektura/mullerova-vila.A140423_161739_architektura_web
Vazba na vodní díla: Srnojedy, Velký Osek, Miřejovice

Vojtěch Kapsa (1855–1915) byl český architekt, stavitel a společník stavitele a architekta Antonína Müllera. Narodil se 14. října 1855 v Mariánském Týnci u Kralovic na Plzeňsku do rodiny hajného a byl jedním z 15 dětí svých rodičů. Reálné gymnázium navštěvoval v letech 1869–1875 v Plzni, kde se pravděpodobně potkává se svým budoucím společníkem Antonínem Müllerem, který maturoval ve stejném roce. V letech 1875–1881 studuje pozemní stavitelství na pražské technice, po dokončení studií působí 2 roky jako asistent na pražské průmyslové škole. Roku 1883 vstupuje do akciové strojírny (dříve Ruston a spol.) a pracuje zde jako inženýr pro stavby mostů, kotlů a pozemních staveb až do roku 1890. Mezitím roku 1886 úspěšně složil stavitelskou zkoušku, v roce 1887 skládá zkoušku praktickou a stává se z něj úředně oprávněný inženýr a stavitel a roku 1889 získává cestovní stipendium pro inženýry (procestoval Německo, severní Švýcarsko, Belgii i Francii). Roku 1890 se Vojtěch Kapsa vrací z cest, odchází z Rustonky a usazuje se v Plzni. Spolu se svým švagrem Antonínem Müllerem (bratrem své manželky) zakládá vlastní stavební podnikatelství, jehož oficiální název zněl „Úředně autorizovaní stavební inženýři Müller & Kapsa, podnikatelé staveb v Plzni“. Společnost se specializovala na železobetonové konstrukce a zpočátku působila hlavně v Plzni a okolí. V roce 1904 firma získala možnost podílet se na úpravě Riegrova nábřeží v Praze, a proto byla založena sesterská společnost „Úředně autorizovaní stavební Inženýři Kapsa & Müller, podnikatelé staveb v Praze“. Vojtěch Kapsa byl dlouhá léta konzultantem a zástupcem Škodových závodů, v roce 1890 stál za založením jejich vlastní mostárny, byl konzultantem i ve strojním podniku Bolzano a Tadesco ve Slaném. Mezi lety 1907–1908 se firma Kapsa & Müller podílí spolu s firmou Bratři Prášilové na stavbě Čechova mostu (most navrhl František Prášil). Při této příležitosti se Kapsa osobně setkává s císařem Františkem Josefem I., který stavbu navštívil. Vojtěch Kapsa byl též veřejně činný a zapojoval se do společenského i politického života. V Plzni byl 16 let členem obecního zastupitelstva, vedoucím městské stavební kanceláře, člen Sokola atd. Jeho významné společenské kontakty napomohly firmě k získání velmi zajímavých a lukrativních zakázek. Roku 1909 kvůli velkému rozmachu firmy Kapsa & Müller se vzdává všech čestných funkcí, ponechá si členství v technické a elektrárenské komisi. Za své stavební zásluhy byl v roce 1907 dekorován rytířským křížem řádu Františka Josefa a roku 1913 byl jmenován c. k. stavebním radou. Významný a duchem nezlomný inženýr a stavitel Vojtěch Kapsa umírá náhle na záchvat mrtvice 4. listopadu 1915 ve věku 60 let v Plzni. Po jeho smrti převzal otcův podíl ve vedení firmy Müller & Kapsa syn Lumír. Od roku 1921 se v řízení firmy angažuje také František, syn Antonína Müllera. Po smrti svých otců přebírají jejich podíly a za jejich působení dosáhne rodinná firma Kapsa & Müller největšího rozmachu. Kapsův syn Lumír si pro svou rodinu v roce 1930 nechal postavit známou Kapsovu vilu v pražské Bubenči, kterou navrhl architekt Otakar Novotný.

Vojtěch Kerhart (1892–1978) byl český architekt a představitel funkcionalismu. Patřil do generace vizionářů moderní architektury, jejichž ikonou byl legendární Le Corbusier. Ostatně ten se s architektem Kerhartem přátelil a několikrát ho i v Poděbradech navštívil. Vysokoškolská studia Vojtěcha Kerharta přerušila 1. světová válka, z níž se vrátil až teprve v roce 1920 jako major respektovaných československých legií v Rusku. Teprve pak dokončil studium architektury, které věnoval celý život. Architekt Kerhart je autorem návrhu finální úpravy okolí původního zdymadla Srnojedy i manipulačních strojoven pohyblivých uzávěrů, stavěných v únoru roku 1934. Následně navrhoval i řešil vodní dílo v Lysé nad Labem. Často spolupracoval se sochaři na tvorbě památníků. Jeho slavný památník bitvy u Slavkova na Žuráni i krytá kolonáda v Poděbradech z roku 1938 jsou chráněny jako kulturní památky. Není mnoho architektů, jejichž dílo bylo prohlášeno kulturní památkou. O jeho soudobém významu svědčí třeba i fakt, že byl Josefem Čapkem vyzván, aby s ním vytvořil náhrobek spisovatele Karla Čapka na vyšehradském Slavíně. Český architekt Vojtěch Kerhart, zůstal celý život věrný svému rodnému městu Poděbrady, přesto zanechal v české architektuře nesmazatelnou stopu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Kerhart
Vazba na vodní díla: Srnojedy, Lysá nad Labem

Miloslav Klement (1886–1969) byl stavební inženýr, konstruktér, statik, mostní specialista, a navrhoval hangáry a zvláštní stavební konstrukce. Narodil se 13. 10. 1886 v Blovicích u Plzně. Studoval na České vysoké škole technické v Praze u profesora vodního stavitelství Antonína Klíra a profesora mostního stavitelství Alberta Velflíka, do roku 1913 působil Klement na pražské technice jako asistent. V průběhu I. světové války sloužil u mostního odboru c. k. místodržitelství v Praze, kde pracoval jako projektant i stavební dozor. Po válce mu bylo svěřeno vedení stavby prvního železobetonového mostu v republice v Týnci nad Sázavou. V letech 1921–1938 byl zaměstnán v mostním oddělení ministerstva veřejných prací a profesně se kromě navrhování mostů zabýval zakázkami pro Stavební správu Pražského hradu, kde právě probíhaly přestavby navrhované hradním architektem Josipem Plečnikem. Na přání Kanceláře prezidenta republiky vypracoval návrh na úpravu koupelen v bytě prezidenta na Pražském hradě a navrhl betonové stavby vodovodu v Lánech. Podle Klementova projektu byly také v letech 1926–1928 zakryty archeologické vykopávky na III. hradním nádvoří. Po skončení prací na Pražském hradě Klement pracoval na ministerstvu veřejných prací v oddělení pro nestátní mosty. Spolupracoval na výstavbě prvního českého železobetonového mostu o rozponu větším než 100 m ve Štěchovicích. Spolupracoval také na výstavbě mostu přes Orlici v Hradci Králové. Za války byl Klement přidělen ke Generálnímu ředitelství pro stavbu dálnic, ale v roce 1941 byl předčasně penzionován. Po roce 1945 se stal přednostou mostní skupiny ministerstva dopravy, organizoval a dohlížel na opravy za války zničených mostů. Byl rovněž vyhledávaným odborníkem pro zakládání staveb na studních a v roce 1951 mu byla vydána kniha Zakládání na studních. Inženýr Miloslav Klement, který patřil v oboru mezi uznávané kapacity, zemřel 15. 10. 1969 v Praze.

Jan Kolář (1868–1958) byl český konstruktér. Narodil se 1. 4. 1868 ve Starých Čivicích u Pardubic. V letech 1886–1891 vystudoval technickou školu v Praze a po studiích v letech 1892–1894 působil jako inženýr rakouských a saských státních drah. Od roku 1894 až do svého jmenování profesorem pracoval jako konstruktér v První Českomoravské továrně na stroje v Praze. Tam se podílí na mnoha významných projektech, navrhl konstrukci vyšehradského železničního mostu u Výtoně, v letech 1906–1910 pracuje jako spoluautor na konstrukci ocelového příhradového silničního mostu přes řeku Labe v Roudnici nad Labem. V roce 1912 byl jmenován řádným profesorem mostního stavitelství. V roce 1920, kdy dochází k přejmenování vysoké České školy technické na České vysoké učení technické, byl na této univerzitě na rok zvolen rektorem. V roce 1936 mu byl udělen čestný titul doktora technických věd (Dr. h. c.) Českého vysokého učení technického v Praze. Na ČVUT působil do roku 1938. Téhož roku získává stavitelskou licenci. Věnuje se pedagogické práci i publikační činnosti a vydává několik knih o mostních konstrukcích. Profesor Jan Kolář zemřel 18. 4. 1958 v Kácově u Zruče nad Sázavou, několik dní po svých 90. narozeninách.

Roman Koucký (1959–dosud) se narodil v Plzni, kde se vyučil truhlářem. Po ukončení střední průmyslové školy stavební odešel do Prahy, kde v letech 1980–1985 studoval na Fakultě architektury ČVUT. V roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář a roku 1998 transformoval, spolu se Šárkou Malou, svoji kancelář na s. r. o. Samostatně nebo se svými spolupracovníky zpracoval více než 200 projektů různého charakteru (interiéry, domy, náměstí, města i mosty, z nichž asi čtvrtina byla realizována). V architektonických soutěžích získal deset prvních cen a mnoho dalších cen a odměn. Byl také členem poroty několika významných architektonických soutěží. Jeho práce byly publikovány v českých i zahraničních odborných knihách a časopisech a vystaveny na patnácti českých i zahraničních výstavách. V únoru 2000 byla v Galerii Jaroslava Fragnera, spolu s vydáním monografie, otevřena samostatná putovní výstava „Roman Koucký architektonická kancelář“. Je držitelem dvou Grand Prix Obce architektů (1994 a 2000) a dalších asi deseti ocenění v jednotlivých kategoriích. Získal několik regionálních ocenění Stavba roku. Jeho práce byly dvakrát nominovány do soutěže o cenu Mies van der Rohe v Barceloně. V roce 1999 získal Cenu Evropské asociace ocelových konstrukcí a postupně několik dalších ocenění v oboru mostů. Ve čtenářské anketě časopisu Structural Engineering International 2000 byl Mariánský most v Ústí nad Labem zařazen mezi deset nejzajímavějších staveb světa za posledních deset let. V roce 2003 získal, jako první, výroční „cenu archiwebu“ za přínos pro soudobou Českou architekturu. Od roku 2012 je vedoucím Kanceláře metropolitního plánu a také ředitelem Sekce plánování města na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. V ateliéru Romana Kouckého, společně s Ing. akad. arch. Liborem Kábrtem vytvořili architektonické řešení Trojského mostu. Roman Koucký byl také navržen mezi finalisty v soutěži Architekt roku 2015 právě za architektonický návrh Trojského mostu.

Josef Kress (1817–1881) byl česko-rakouský inženýr, projektant, podnikatel, hlavní inženýr pozemních staveb a později generální ředitel železniční společnosti Buštěhradské dráhy. Narodil se 18. června 1817 v Kozolubech u Plzně. Po studiích na Polytechnickém ústavu v Praze v letech 1831–1834, pracoval jako praktikant u pražského architekta Josefa Krannera. S Františkem Antonínem Gerstnerem odcestoval do Ruska, kde se podílel na výstavbě první ruské železnice z Petrohradu do města Carskoje Selo. Své zkušenosti využívá, když roku 1853 nastupuje jako vedoucí provozu pražsko-lánské koněspřežky a postupně se vypracovává na pozici hlavního inženýra. V letech 1854–1855 navrhl a řídil stavbu trati mezi Kralupy nad Vltavou a Starým Kladnem, prosadil propojení sítě Buštěhradské dráhy (Buschtěhrader Eisenbahn - B.E.B.) přes Kralupy a Neratovice na plánované trati směrem k Liberci potřebné pro svážení uhlí ze středočeských černouhelných pánví. Součástí dráhy je i most přes Vltavu ve Chvatěrubech. Generálním ředitelem B.E.B. se Josef Kress stává roku 1861, kde působí až do své smrti. Pod Kressovým vedením a ve spolupráci se stavebními firmami bratří Kleinů, Vojtěcha Lanny, a především Jana Schebka B.E.B. rozvinula svou železniční síť ze středních Čech přes Cheb až k hranicím se Saskem. Během jeho působení byla v Praze v letech 1870–1872 postavena podle návrhu Vojtěcha Ignáce Ullmana majestátní budova Ředitelství Buštěhradské dráhy, která stavebně navazuje na Schebkův palác. Josef rytíř von Kress se celý svůj život věnoval rozvoji železniční dopravy, zasedal ve správních radách společností Turnovsko-kralupsko-pražská dráha, Česká severní dráha, byl viceprezidentem správní rady Ústecko-teplické dráhy a 31. 10. 1865 se stal jedním ze zakládající členů Spolku inženýrů a architektů v Království Českém, který byl základem spolku České komory architektů a Českého svazu stavebních inženýrů. Roku 1873 mu byl udělen řád Železné koruny III. třídy, o dva roky později byl za zásluhy o rozvoj železnice v Rakousku-Uhersku povýšen do rytířského stavu. Zemřel 14. listopadu 1881 v Praze a je pochován na Malostranském hřbitově, stejně jako někteří další zaměstnanci B.E.B.

František Křižík (1847–1941) byl český elektrotechnik, významný český vynálezce a také podnikatel. Po studiu techniky v Praze se o jeho budoucnosti rozhodlo v hospodě u džbánu piva, tam se totiž dozvěděl o volném místě v mechanické dílně, kde se vyráběli telegrafní a signální přístroje pro železnice celého mocnářství. Je vysílán na zahraniční cesty a v roce 1878 na Světové výstavě v Paříži se seznámí s ruským elektrotechnikem a jeho obloukovou lampou. A už v roce 1881 na výstavě v Paříži je celý rakouský pavilon osvětlený Edisonovými žárovkami i právě zdokonalenými obloukovými lampami českého vynálezce Františka Křižíka. Za svoji obloukovou lampu, která byla jediným rakouským exponátem, dostal jako vyznamenání zlatou medaili. Od této výstavy je Křižík nazýván českým Edisonem (sám toto srovnání nemá rád, i když se s Edisonem narodili ve stejném roce a věnovali se stejnému oboru bádání), odchází z mechanické dílny od železnic a začíná podnikat. Nejprve podniká v Plzni, pak v roce 1884 svou firmu Křižíkovy závody stěhuje do Karlína. Firma měla silné uplatnění na trhu, budovala elektrické dráhy, veřejné osvětlení, do vodních děl (např. VD Poděbrady, VD Miřejovice i VD Vraňany-Hořín) dodávala zařízení do elektráren, pohony motorů atd. V roce 1891 na Jubilejní zemské výstavě na Výstavišti představí hned několik nových vynálezů a to: výstavní elektrárnu, která rozvedla po výstavišti proud a absolutní trhák, ohromující světelnou fontánu. Dva měsíce po zahájení výstavy mohli návštěvníci ocenit další prvenství Křižíkova vynálezu – jednokolejnou tramvaj, která jela od stanice pozemní lanovky na Letné až k výstavišti. První tramvaj brázdila Prahu od roku 1896 – trať vedla z Florence do Vysočan. Křižík byl členem spolku architektů a inženýrů v Království českém, zakládal Českou matici technickou, působil také ve spolku českých a rakouských elektrotechniků v Obchodní a živnostenské komoře, v Patentním úřadu a v Patentním soudu a mnoha dalších institucích a spolcích. František Křižík byl v roce 1905 zvolen do rakouské Panské sněmovny a získal právo nosit Řád železné koruny III. třídy a korutanského kříže Řádu císaře Františka Josefa s hvězdou. V roce 1906 mu byl udělen čestný doktorát technických věd za zásluhy o rozvoj českého elektrotechnického průmyslu, který z nízké úrovně posunul Českou zemi na světovou úroveň. V roce 1927 (10 let po smrti) získává ocenění Dr. Hanuše Karlíka (cena udělovaná na počest zvelebitele cukrovarnického průmyslu) za významné celoživotní dílo a trvalé zásluhy na pokroku národního hospodářství Československé republiky. František Křižík měl neobyčejné nadání i jasnozřivou fantazii.

http://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1216/krizik
http://www.odbornecasopisy.cz/elektro/casopis/tema/frantisek-krizik--12366
http://www.odbornecasopisy.cz/svetlo/casopis/tema/frantisek-krizik-nejen-cesky-edison--16103
Vazba na vodní díla: Poděbrady, Miřejovice, Vraňany–Hořín

Vojtěch Lanna ml. (1805–1866) zasáhl do mnoha podnikatelských odvětví: reguloval řeky, provozoval koněspřežnou dráhu, stavěl mosty, železnice, hutě, silnice, těžil uhlí, zakládal železárny, vyráběl porcelán i parkety. Díky němu mohly na Vltavu vyplout parníky a do Prahy přijel první vlak. Byl opravdovým a pravým velkopodnikatelem, ale nezapomínal ani na řadové zaměstnance, kteří mu s láskou přezdívali „pantáta Lanna“. Rod Lannů pocházel z Horního Rakouska a zabýval se přepravou soli po řece Traun k Dunaji. Kolem roku 1700 se příslušníci rodu vyskytují už v pramenech jako zaměstnanci solního úřadu. Jakob Lahner, narozen roku 1700, se později stal budějovickým měšťanem, když si vzal dceru budějovického správce solního úřadu Adama Haaseho. Jakobův mladší bratr Simon se stal loďmistrem císařské solní přepravy a zemřel 31. prosince 1755 v loděnici ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. Druhým císařsko – královským loďmistrem v rodě Lannů se stal nejmladší z bratrů Andrea, který se po smrti bratra Simona přestěhoval do loděnice ve Čtyřech Dvorech a vedl úřad až do smrti 4. května 1771. Po něm v loďmistrovské tradici Lannů pokračoval Ondřejův syn Thomas. Za jeho života došlo k dohodě se schwarzenberskou vrchností na Hluboké, že dřevo pro stavbu lodí na Vltavě bude získáváno za režijní cenu z velkostatku a naproti tomu správa schwarzenberského panství převezme celou přepravu soli do nitra Čech do pachtu. Po otcově smrti v lednu 1866 převzal vedení lánovských podniků právě třicetiletý Vojtěch Lanna ml. a zvolil si za partnera společníka Jana Šebka. Poté se pustil do podnikání a těžištěm byla regulace a kanalizace řek. Věnoval se vodním a pobřežním stavbám, obchodu se dřívím a solí. K největším realizovaným projektům své doby patřila regulace Vltavy, Lužnice a Blanice a na přelomu 19. a 20. stol. Pak velkorysá výstavba holešovického přístavu, kanalizace dolní Vltavy a Labe za přírodní ústí pod mělnickým zámkem. Rukopis firmy Lanna je i dnes rozpoznatelný nezaměnitelnou kamennou bosáží a žluto-hnědě-červenou hrázděnou nadčasovou a slohově nezařaditelnou civilní architekturou (např. četné budovy v holešovickém přístavu, dnes zakomponované do developerského projektu Prague Marina nebo administrativní budovy a vodočty u původních vltavských zdymadel v Klecanech, ve Štěchovicích, na Štvanici, v Kostomlátkách, v Hoříně a dalších). Projekty byly financovány z říšských a zemských prostředků. Po 1. světové válce byla známá stavební firma Lanna prodána bance Bohemia a rodina se v důsledku vzniku Československa vystěhovala do Mnichova.

http://www.lanna.online/
https://www.i60.cz/clanek/detail/14138/dynastie-lannu-100-let-technickeho-pokroku
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vojt%C4%9Bch_Lanna
Vazba na vodní díla: Kostomlátky, Dolní Beřkovice, České Kopisty, Lovosice, Štěchovice, Troja–Podbaba, Klecany–Roztoky, Dolany - Dolánky

František Mencl (1879–1960) byl český mostní stavitel, inženýr a projektant. Narodil se 21. 1. 1879 v Libranticích u Hradce Králové do rodiny podučitele Josefa Mencla. Do reálných škol chodil v Pardubicích a Hradci Králové, maturitu složil s vyznamenáním v Praze Karlíně. Po maturitě nastoupil na c. k. Českou vysokou školu technickou v Praze. O letních prázdninách vždy mezi studiem František Mencl pracoval v mostárenském oddělení Pražské akciové strojírny (dříve známé Ruston & spol.) Roku 1902 úspěšně ukončuje studium a na žádost získává post úředního rady na stavebním odboru mostním Magistrátu hlavního města Prahy. Od roku 1909 byl členem společnosti přátel žehu, v roce 1919 byl zvolen předsedou a svou funkci zastával až do roku 1939. Byl klíčovou osobností a nadšeným propagátorem pohřbu ohněm, napsal o tom mnoho odborných článků. Celý svůj život se věnoval železobetonovým mostním konstrukcím a podílel se na jejich návrhu i výstavbě. Mezi jeho nejvýznamnější pražské mostní stavby patří mosty Hlávkův, Mánesův, starý Trojský most, Libeňský a Jiráskův most. U Libeňského přístavu, kolmo na Libeňský most byla po Františku Menclovi pojmenována nová ulice s názvem Menclova. Při výstavbě mostů se věnoval nejenom technické stránce, ale i estetickému vzezření konstrukce, úpravám předmostí a celkovému zasazení do obou břehů, proto se vedle jeho jména na realizacích mostů objevují i jména významných architektů jako např. Vlastislav Hofman, Josef Chohol nebo Pavel Janák. Profesní život František Mencl zakončuje ve svých 60 letech, kdy v roce 1939 odchází na odpočinek. Při výstavbě mostu v Káraném u Nového Vestce roku 1935 si oblíbil rekreační osadu Jizerka a tam s manželkou ve svém letním domku pobýval, a to i v době II. světové války. Společně zahradničili, chovali malá domácí zvířata a Menclovy vnučky zde trávily letní prázdniny. Významný inženýr klenutých betonových a železobetonových mostních konstrukcí a stavitel František Mencl, který svým působením nepochybně ovlivnil současnou tvář centra města Prahy, zemřel 27. 1. 1960 v Praze.

Antonín Müller (1852–1927) byl český architekt, stavitel a společník stavitele a architekta Vojtěcha Kapsy. Narodil se 31. ledna 1852 v Nebřežních u Plas do skromných poměrů rolnické rodiny. Do obecné školy chodil v Plasích, pak vypomáhal otci s hospodářstvím. Po 4 letech odchází pokračovat v základním vzdělání do Plzně, tam také dokončí reálné gymnázium a pravděpodobně se potkává se svým budoucím společníkem Vojtěchem Kapsou. V letech 1875–1880 studoval pozemní stavitelství na pražské technice a po studiích začíná pracovat v kanceláři českého vodohospodářského a železničního inženýra, plzeňského c. k. stavebního rady Wilhelma Plenknera. Poté až do roku 1886 pracoval ve stavební firmě Schön a Wessely v Praze. Roku 1886 složí první stavitelskou zkoušku a odchází pracovat pro stavební firmu Kuželovský a Kotek, kterou spoluvlastní významný český stavitel František Kotek. V roce 1887 skládá praktickou zkoušku a jako samostatně úředně oprávněný inženýr a stavitel se usadí v Plzni. Úřady plzeňského a královického okresu ho pověřily projektováním silnic a mostů a zároveň si ho vybraly jako stavebního poradce. Roku 1890 založil Antonín Müller spolu se svým švagrem (bratrem své sestry) Vojtěchem Kapsou v Plzni vlastní stavební podnikatelství, jehož oficiální název zněl „Úředně autorizovaní stavební inženýři Müller & Kapsa, podnikatelé staveb v Plzni“. Společnost se specializovala na železobetonové konstrukce a zpočátku působila hlavně v Plzni a okolí. V roce 1904 firma získala možnost podílet se na úpravě Riegrova nábřeží v Praze, a proto byla založena sesterská společnost „Úředně autorizovaní stavební Inženýři Kapsa & Müller, podnikatelé staveb v Praze“. Firma se podílela např. na výstavbě Čechova a Hlávkova mostu. Antonín Müller byl také veřejně činný a zapojoval se do společenského i politického života v Plzni. V letech 1908–1910 byl místopředsedou Matice školské, v letech 1909–1913 byl obecním a starším členem městské rady v Plzni, zasedal v povodňové, technické a disciplinární komisi. Jeho společenské kontakty napomohly firmě k získání řady lukrativních zakázek. Už od roku 1921 se podílu na řízení firmy Müller & Kapsa ujímá František, syn Antonína Müllera a společně s Lumírem (ten již od roku 1915 po smrti svého otce), synem Vojtěcha Kapsy přebírají podíly svých otců i vedení firmy. Právě za jejich působení dosáhne rodinná firma největšího rozmachu. Významný stavitel Antonín Müller zemřel 13. července 1927 v Plzni ve věku 75 let. Syn František Müller si pro svou rodinu nechal v letech 1928–1930 postavit známou Müllerovu vilu na pražské Ořechovce, kterou navrhl architekt Adolf Loos. Budova se svým funkcionalistickým stylem řadí mezi nejzásadnější stavby své doby.

https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%BCller_a_Kapsa
https://pam.plzne.cz/stavitel/detail?id=128
Vazba na vodní díla: Velký Osek, Miřejovice

Alois Negrelli (1799–1858) byl rakouský inženýr, stavitel železnic a vodohospodářských staveb. Narodil se 23. 1. 1799 jako Luigi Negrelli v Jižním Tyrolsku v městečku Primör. V roce 1813 nastoupil na gymnázium ve Feltre, kde získal ocenění jako matematik. Císař Franz Josef I. mu poté udělil osobní stipendium. Od roku 1818 studoval v Innsbrucku a v roce 1820 složil s vyznamenáním inženýrskou zkoušku. Po studiích začal pracovat u Josefa Duile (slavný architekt a odborník na hydrauliku, mosty a stavby silnic). Společně odchází do Bregenzu a v roce 1825 Negrelli pracuje na regulaci řeky Rýn. Dne 2. 11. 1832 byl Alois Negrelli najat jako kantonální silniční a hydraulický inspektor pro švýcarský kanton Sankt Gallen. O 3 roky později v letech 1835–1836 byl hlavním stavbyvedoucím v Curychu při výstavbě mostu Fraumünster. Od roku 1839 pracoval jako federální komisař v kantonech Ticino, Uri a Valais, kde zahájil přípravné práce na stavbě železnice. Alois Negrelli velmi dobře pochopil velký význam a budoucnost železnice, proto mu byly svěřovány důležité funkce při jejich výstavbě. Ještě ve stejném roce se bezplatně podílí na přípravných pracích na projektu pro tyrolskou státní železnici. Po roce zastává pozici ve Vídni jako generální inspektor Kaiser-Ferdinand-Nordbahn a podílí se na výstavbě nových železničních tratí: Olomouc–Praha, Praha–Bodenbach, Brno–Mährisch–Trübach. Při setkání u Alexandra von Humboldta Negrelliho velmi zaujala myšlenka výstavby Suezského průplavu. V roce 1848 se stal vedoucím úseku státních železnic v Itálii, stavěl železniční tratě v Benátsku a také silnice na trase Verona–Mantova, Mestre–Treviso, Udine–Terst–Verona–Bolzano. V roce 1845 v Praze rozpracovává po tragické Pernerově smrti projekt empirového kamenného železničního viaduktu (původně oficiálně nazvaného viadukt Společnosti státní dráhy, neoficiálně nazývaný jako Karlínský viadukt). Smyslem vybudování této železniční stavby, která vede z Karlína přes ostrov Štvanici do Holešovic, bylo přivést tratě ze severu do Prahy na dnešní Masarykovo nádraží. Negrelliho kamenný viadukt zůstal až do roku 1910 nejdelším evropským železničním mostem a je stále nejdelším českým železničním mostem. Ke konci roku 1849 je Aloisi Negrellimu za zásluhy udělen císařem Františkem Josefem I. řád Železné koruny III. třídy. V říjnu roku 1850 je pak povýšen do šlechtického stavu s predikátem rytíř Negrelli z Moldelbe a je mu udělen erb. Neustále intenzivně pracuje na projektu výstavby Suezského průplavu (jeho projekt je zvolen za nejlepší z pěti dalších projektů). V roce 1857 je jmenován do „představenstva technického managementu Suezského průplavu“. O rok později však Alois Negrelli dne 1. 10. 1858 ve Vídni umírá na selhání ledvin. Až 11 let po smrti Aloise Negrelliho je zprovozněn Suezský kanál. Při uvedení do provozu dne 17. 1. 1869 nebylo ve slavnostním proslovu zmíněno ani slovo o Negrelliho významné zásluze na projektu Suezského průplavu.

Václav Nekvasil (1840–1906) byl stavební podnikatel a politik. Vystudoval pražskou techniku a začal podnikat. Projektoval hlavně střešní konstrukce pro různé průmyslové stavby. Opravdový podnikatelský rozmach přišel ale až po svatbě v roce 1868 s Alžbětou, jejíž otec byl vrchním pokladníkem c. k. zemské pokladny v Praze. Za získané věno si pořídil mladý podnikatel laciné parcely v Karlíně, kde si také postavil vlastní dům. Založil zde stavební firmu, která se později zařadila k největším v zemi. Zpočátku se zaměřoval hlavně na cukrovary, poté stavěl i další budovy jako školy či kasárna. Od roku 1881 byl členem pražské obchodní komory a roku 1887 se stal i poslancem zemského sněmu. Roku 1890 byl spolu s dalším karlínským podnikatelem Františkem Křižíkem iniciátorem konání Jubilejní zemské výstavy v Praze. Podílel se na její přípravě ve veletržním výboru a roku 1891 na ní pochopitelně vystavoval. Za zásluhy obdržel Řád Františka Josefa I. a titul císařského rady. Na přelomu 19. a 20. století vybudoval Václav Nekvasil řadu cukrovarů, pivovar v Braníku, budovu Českoslovanské akademie obchodní i rozsáhlý areál pankrácké věznice. V letech 1921–1928 probíhala výstavba zdymadla v Přelouči navržená architektem Roithem. Výstavbu prováděla firma Kapsa & Müller společně s podnikatelem Nekvasilem, zařízení plavební komory dodala pardubická firma Rainberg. Původní zdymadlo Přelouč je zároveň významná památka moderní architektury. Málokterý český stavitel se může pochlubit tolika významnými stavbami jako právě Václav Nekvasil.

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Nekvasil
Vazba na vodní dílo: Přelouč

Jiří Petrák (1947–2018) vystudoval Stavební fakultu ČVUT se specializací na mostní konstrukce. Po vysoké škole pracoval 11 let jako projektant v Projektovém ústavu dopravních a inženýrských staveb (PÚDIS). Od roku 1983 se v rámci tehdejších mezinárodních kontraktů podílel na řízení velkých dopravních staveb v Iráku. Politicky se neangažoval. Ještě za minulého režimu navázal úzké kontakty s nadnárodní poradenskou, inženýrskou a projektovou společností Mott MacDonald. V letech 1989–1991 pro ni pracoval ve Velké Británii. Roku 1993 založil její pobočku v Praze, v jejím čele stál jako jednatel až do začátku roku 2012, kdy odešel do důchodu. I jako penzista pracoval v oboru, dokud mu to zákeřná choroba dovolila. Založil také firmu XY Develop, jejímž byl spolumajitelem a obchodním ředitelem. Velmi se také zasazoval o rozvoj nejen obchodních vztahů v oblasti Arabského poloostrova. Zemřel 6. 10. 2018 v Praze. Ing. Jiří Petrák, jako ředitel Mott MacDonald CZ, spol. s r. o. se významně zasloužil o prosazení výstavby Trojského mostu v nadčasové architektonické podobě.

František Prášil (1845–1917) byl významný český konstruktér, podnikatel a přední odborník na ocelové mostní konstrukce. Po studiu na strojním inženýrství na české polytechnice v Praze, odchází do Kladna, kde pracuje jako vedoucí první české mostárny Vojtěšské hutě. Od roku 1886 řídí výrobu Pražské mostárny při první českomoravské továrně na stroje. Počátkem 90. let se ale rozhodl osamostatnit a společně se svými bratry a několika společníky zakládá v Praze-Libni firmu Bratři Prášilové a spol., která se specializuje na stavbu ocelových konstrukcí. Firma bratří Prášilů dodávala ocelové konstrukce napříč technickými obory. Dodávala stavidla i vrata do plavebních komor – ocelové konstrukce bratří Prášilů jsou na VD Čelákovice, VD Dolní Beřkovice i na VD Vraňany-Hořín. Firma vybudovala mnoho silničních mostů. Prášil je autorem konstrukce Štěpánského silničního mostu v Obříství u Mělníka i železničního mostu přes Vltavu v Praze pod Vyšehradem. František Prášil byl rovněž autorem ocelové konstrukce Průmyslového paláce v Praze a je spoluautorem Petřínské rozhledny, která byla vystavěna k Jubilejní zemské výstavě v roce 1891. Pro vyhořelé Národní divadlo navrhl a vyrobil železnou konstrukci jeviště a hlediště. Byl držitelem mnoha patentů. Mezi nejznámější patent Františka Prášila patří vynález nýtovacího stroje, konstrukce přenosného mostu i segmentová konstrukce jezu. František Prášil byl v roce 1907 jmenován císařským radou a svými znalostmi ocelových konstrukcí i firmou bratří Prášilové a spol. – tehdejší špičce v oboru nejen v Českých zemích, se nesmazatelně vepsal do dějin technického světa.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Brat%C5%99i_Pr%C3%A1%C5%A1ilov%C3%A9_a_spol.
Vazba na vodní dílo: Čelákovice

František Rašín (1843–1906) byl český obchodník, podnikatel a dlouholetý ředitel Pražské paroplavební společnosti se sídlem v Praze. Narodil se 28. 1. 1843 v Boharyni nedaleko Hradce Králové. Roku 1869 odchází do Prahy a zabývá se především dovozem zahraničního zboží a podporou vývozu domácích produktů do zahraničí, především cukrovarnických výrobků. Od konce 70. let 19. století se stává akcionářem a členem správní rady Pražské paroplavební společnosti (PPS) založené roku 1865 z iniciativy pozdějšího pražského purkmistra Františka Dittricha. PPS provozovala osobní i nákladní lodní přepravu po řece Vltavě, především po Praze a okolí, ale přepravovala také k mělnickému přístavu na Labi a dále severně směrem do Saska. Během jeho působení PPS velmi prosperovala. Společnost postupně získala v Praze téměř monopolní postavení v říční dopravě, lodní majetek byl modernizován, investovalo se do propagace PPS, také vzniklo nové zázemí firmy na smíchovské náplavce. Dne 19. 5. 1898 ovšem dochází k tragické nehodě, když vybouchne kotel na parníku František Josef I., který se následně potopí do Vltavy. Nicméně i tato událost, při níž zahynuly 3 osoby, už za rok neměla žádný vliv. V roce 1893 se ročně po Vltavě přepravilo přes 1 milion osob, okolo roku 1900 disponovala PPS celkem 17 plavidly, většinou vyrobenými Rustonovou strojírnou v Libni. František Rašín se aktivně účastnil i kulturně společenského života, byl předsedou Obchodního muzea, člen představenstva Živnostenské banky a 2. 9. 1905 byl na slavnostním otevření silničního železného nýtovaného mostu v Davli. Rodině Františka Rašína byla 23. 4. 1893 císařem Františkem Josefem I. uznána příslušnost ke šlechtickému rodu Rašínů a byl jim udělen titul rytíř s přídomkem z Rýznburka a všechny výsady s titulem spojené (titul byl však rodině roku 1905 odebrán). Český obchodník a podnikatel František Rašín zemřel 12. 2. 1906 v Praze.

František Roith (1876–1942) byl český architekt, představitel oficiální architektury a monumentálně akademickém duchu. Svá studia začal v Praze u významného architekta Josefa Zídka na německé technice, po něm se stal žákem v ateliéru Otty Wagnera na vídeňské Akademii výtvarných umění. V roce 1905 postavil svůj první obytný dům v Plzni ve stylu Wagnerovské secese. Samostatně však začal pracovat od roku 1907, kdy navrhoval nejenom obytné vily, ale po roce 1910 se podílel na vodohospodářských technických stavbách např. na sklopném jezu u Hadík u Mělníka, původní zdymadlo Přelouč i Kolín. Navrhoval také budovu ministerstva financí, ministerstva zemědělství, poštovní úřad i budovu ČNB (české národní banky). Vytvářel a navrhoval díla od vznosných paláců po drobná architektonická díla, jakými jsou rodinné domy a hrobky. V Roithových stavbách vidíme dokonalé řemeslo a krásné materiály. Architekt spolupracoval s několika výtvarníky, kteří se podíleli na výzdobě, což u avantgardní větve české architektury nebylo tehdy vůbec běžné. Budovy jsou monumentálně robustní a zapadají do daného historického kontextu.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Roith
https://pam.plzne.cz/architekt/31-frantisek-roith
http://www.archindex.cz/index.php?id_firmy=91&stat=CZ&Neobsah=1&NeRegiomenu=1&NePoukazky=1
Vazba na vodní díla: Nymburk, Lobkovice

Kamil Roškot (1886–1945) patřil k významným představitelům meziválečné architektury. Studoval stavitelství na německé vysoké škole technické v Praze a zároveň externě studoval architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Projektoval obytné domy na Královských Vinohradech, v Bubenči i divadlo v Ústí nad Orlicí. Svůj talent vytvářet monumentální díla mohl naplno uplatnit při návrhu zdymadel ve Vraném nad Vltavou, v Brandýse nad Labem a podílel se i na vodním díle Štěchovice. Korunou Roškotovy práce je jeho hlavní i vrcholné tvůrčí dílo, které znají snad všichni. Je to hrobka českých králů v kryptě katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, kde Roškotovo dílo nebylo ještě plně doceněno. Roškot byl architekt samotářský, byl mladší než představitelé moderny, ale současně starší než jeho spolužáci, z nichž se pak staly hlavní osobnosti českého konstruktivismu a funkcionalismu. Kamil Roškot byl především nesmírně charakterní člověk, velkorysý, čestný a pravdivý. Byl neopomenutelným architektem, neboť jeho návrhy byly vždy velkorysé, monumentální a tvarově prosté.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kamil_Ro%C5%A1kot
https://www.archinfo.sk/ludia/architekt-alebo-student-architektury/kamil-roskot.html
https://www.tvarchitect.com/clanek/kamil-roskot-velke-meritko-hranoly-a-valce/
Vazba na vodní díla: Brandýs nad Labem, Štěchovice, Vrané nad Vltavou

František Sander (1871–1932) byl český architekt, známý především svými technickými vodohospodářskými stavbami. V letech 1889 až 1891 studoval na pražské technice, posléze pracoval jako konstruktér u profesora Jiřího Pacolda, od roku 1907 byl profesorem na Vyšší průmyslové škole v Praze na Smíchově. Jeho nejvýznamnější činností byla spolupráce s Komisí pro kanalizaci řek Vltavy a Labe. Byl autorem nejrůznějších stavebních projektů, které se na těchto tocích realizovaly před 1. světovou válku a v meziválečném období. Navrhoval hydroelektrárny, plavební komory, jezy, zdymadla, navigace, říční lávky. Sander navrhoval úpravu původního zdymadla Smíchov, na Štvanici dům pro plavidelníka nebo most přes řeku Labe v Roudnici nad Labem. Jeho technické stavby většinou evokují svými tvary, majáky a přístavy. Ve dvacátých letech se Sander dlouhodobě věnoval úpravám Židovského ostrova u Smíchovského nábřeží. V průběhu celého života velice rád cestoval, navštívil řadu zemí v Evropě, Americe a Asii. Ze Spojených států si zřejmě přivezl inspiraci pro moderní řešení technických tvarů svých staveb. Zemřel ve svých 61 letech na mrtvici, která ho postihla, když dohlížel na výstavbu svého vlastního domu. V národních listech v roce 1932 se na architekta Františka Sandera vzpomínalo jako na „svérázného, přímého člověka, architekta z generace poctivých pracovníků – techniků“.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Sander
http://www.hradeckymkrajem.cz/hkguide/hkguide/kraj/hk/hydroelektrarna-hucak-na-labi
https://www.lidovky.cz/relax/design/lode-na-pevnine-na-ktere-architekty-bychom-nemeli-zapominat.A190211_112133_ln-bydleni_ape
Vazba na vodní díla: Smíchov, Vraňany–Hořín

Carl Schlimp (1834–1901) byl významný architekt a inženýr, který působil ve Vídni i v českých zemích. Narodil se 13. ledna 1834 jako nejstarší syn do rodiny statkáře a obchodníka ve Veleticích u Žatce. Svá vyšší studia zahájil na Polytechnice v Praze, pokračoval ve Vídni. Po absolvování studií nejprve pracoval ve Vídni, později se začíná věnovat železničním stavbám. Projektoval nejenom budovy na orientální dráze na území Rakouska, ale nakonec se také uplatňuje jako inspektor nově vzniklé společnosti Rakouské severozápadní dráhy (Österreichische Nordwestbahn - ÖNWB), pro tuto společnost navrhuje velkou část železničních staveb od Děčína až po Vídeň. Jeho nejimpozantnější stavbou bylo pražské železniční nádraží Těšnov, které bylo považované za jedno z nejkrásnějších nádraží střední Evropy (v roce 1985 však bylo kompletně zbořené). Mezi další realizace architekta Carla Schlimpa patří např. železniční kolonie v Nymburce, parní vodárna ve Střekově nebo výpravní budova ve Frýdlantu, postavil také školu a Městský dům v Žatci. Projektoval obytné i obchodní domy, a to zejména ve Vídni, kde žil a působil jako profesor na vídeňské technice. Za svou architektonickou práci byl Carl Schlimp oceněn několika státními vyznamenáními, kromě architektonické praxe a pedagogiky se věnoval i podnikání. Společně se svým bratrem založil truhlářskou firmu Schlimp-Brüder, která byla za svůj pokrokový přístup oceněna na Světové výstavě v Paříží v roce 1878. Majitel továren i stavební podnikatel Carl Schlimp, který se vepsal se do historie především jako přední architekt železničních staveb v Rakousko-Uhersku umírá 15. ledna 1901 ve Vídni.

Josef Emanuel Schnirch (1802–1877) byl český inženýr a projektant. Narodil se 25. prosince 1802 v Sobotce. Po absolvování pražské polytechniky, na níž byl žákem Františka Josefa Gerstnera, pracoval se svým strýcem Bedřichem. Současně působil i ve státních institucích jako přísežný zeměměřič a c. k. cestmistr na stavbě říšských silnic, později jako inženýr státních drah při trasování železnic, kdy spolupracoval například s Joachimem Barrandem. Byl přidělen k ústřednímu ředitelství železnic, kde se stal vrchním inženýrem c. k. státní dráhy. Vypracoval projekt železnice z Lublaně do Terstu a řadu mostů, tunelů i viaduktů po celém území monarchie. V roce 1832 vydal s Bedřichem Schnirchem publikaci o stavbě řetězových mostů a samostatně i řadu dalších publikací. Byl silně vlastenecky založen a stýkal se s řadou osobností národního obrození, například Františkem Ladislavem Riegrem či Františkem Palackým. V letech 1853–1855 se podílí na projektu řetězového mostu císařovny Alžběty v Děčíně. V roce 1857 byl vyznamenán záslužným křížem s korunou, který opravňoval k žádosti o udělení šlechtického titulu, o který však z vlasteneckých pohnutek nepožádal. Za stavbami se často stěhoval, spolu s početnou rodinou a sedmi dětmi. V roce 1859 se přestěhoval do Štýrského Hradce, kde pracoval v Technicko-vědeckém ústavu a psal odborné knihy. Roku 1873 se odstěhoval do Prahy, kde již na odpočinku nechal postavit svému synovi, sochaři Bohuslavu Schnirchovi (1845–1901), jednomu z nejvýznamnějších sochařů generace Národního divadla, dům s ateliérem v Praze na Vinohradech. Založil také společnost pro zkoušení a prohlížení parních kotlů, spolupracoval na Ottově slovníku naučném, podporoval umění a vědu a pro své vlastenecké cítění nebyl u nadřízených příliš oblíben. Dne 20. července 1877 umírá na záchvat mrtvice a je pohřben na Olšanských hřbitovech. Významné stavby Ing. Josefa Emanuela Schnircha by neměly zůstat zapomenuty.

Bedřich Schnirch (1791–1868) byl inženýr, stavitel, císařský rada a vrchní inspektor c. k. Státních drah. Narodil se 7. 6. 1791 ve vsi Pátek nad Ohří u Libochovic. Střední školu Bedřich Schnirch studoval v Hornu a v dolnorakouské Kremži. Ve studiích pokračoval v letech 1819–1821 na vídeňské polytechnice. Roku 1821 vstoupil do služeb hraběte Franze Antona Magnise, majitele Strážnického panství, kde měl řídit rekonstrukce budov. Majitel panství chtěl rozšířit park až za řeku a potřeboval vybudovat přístupovou komunikaci. Schnirch jako inovátorské řešení navrhl technickou novinku – řetězový most. Byla to v kontinentální Evropě dosud nerealizovaná mostní konstrukce, Bedřicha Schnircha natolik nadchlo technické řešení řetězových mostů, že v 19. století byl proslulý jako specialista právě na jejich návrhy. Navrhl mnoho řetězových mostů, vůbec první řetězový most v Evropě délky 29 m byl vybudován v roce 1824 podle Schnirchova projektu ve Strážnici přes řeku Moravu. Další most dlouhý 64 m byl postaven v roce 1827 přes řeku Ohři u Žatce. Dále navrhl most císaře Františka I. v Praze, který byl po Karlově mostě v pořadí teprve druhým trvalým mostem přes řeku Vltavu, dokončen byl v roce 1841 a sloužil do roku 1898. Dodnes dochovaný a přenesený most je Stádlecký z roku 1848, původně vedl přes Vltavu v Podolsku (na silnici z Tábora do Písku), Ale v roce 1975 byl řetězový most rozebrán a přemístěn ke Stádlci do údolí Lužnice. Jeho synovcem byl stavitel a inženýr Josef Emanuel Schnirch se kterým často pracoval, společně vydají v roce 1832 publikaci o stavbě řetězových mostů a řadu dalších publikací. Prasynovcem Bedřicha Schnircha byl sochař Bohuslav Schnirch. V roce 1842 se Schnirch stal hlavním inženýrem na ředitelství železnic ve Vídni. V roce 1848 stál u založení Rakouského svazu inženýrů, roku 1864 u založení Svazu inženýrů a architektů. Od roku 1861 byl i hlavním inspektorem staveb na železničních drahách. Za své celoživotní zásluhy dostává rytířský kříž řádu Františka Josefa. V roce 1863 odchází do penze. Zemřel 25. 11. 1868 ve věku 77 let ve Vídni.

Eduard Schwarcer (1872–1932) byl inženýr a odborník na vodní stavby. Narodil se v Bystřici nad Pernštejnem. V roce 1898 dokončil s vyznamenáním studium na Německé vysoké škole technické. Krátce po ukončení studia byl přidělen do Komise pro kanalizování řek Vltavy a Labe v Čechách, kde pracoval na jezu v Miřejovicích. Od roku 1908 se na ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze zabýval vlastní konstrukcí zdymadel. Užitou konstrukci použil v Obříství a Mělníku, spolupracoval také na zdymadlech v Poděbradech, Hradci Králové a dalších. Po roce 1919 byl jmenován vrchním stavebním radou na Ministerstvu veřejných prací v oddělení pro úpravu Vltavy v Praze. Byl aktivním členem klubu Za starou Prahu (klub se věnoval ochraně památek, sledoval stavební zásahy a hodnotil celkovou architektonickou koncepci rozvoje města) a v roce 1920 se stává zaníceným předsedou. Zabývá se i jinými rozsáhlými projekty, projektuje železniční nádraží v Praze, je autor projektu z roku 1926 na přeložení toku Vltavy na Maninách, také je autorem regulačních plánů Prahy, Bystřice i Luhačovic. Významně přispěl k založení pražské zoologické zahrady. Schwarcer působil jako skautský činitel, měl skauting upřímně rád a byl vyznamenán skautským odznakem „řádem stříbrného vlka“. Významný architekt a stavitel Eduard Schwarcer byl klidné povahy i velkého charakteru a se svou nesmírnou pracovní energií, která dovedla organizovati nejenom lidi, ale i stroje k velkým dílům.

Vazba na vodní díla: Poděbrady, Obříství, Miřejovice

Jan Sklenář (1857–1937) byl český stavitel a později starosta města Kolín. Narodil se 24. 2. 1857 v obci Kuří u Říčan v Praze východ. Jan Sklenář byl zaníceným dlouholetým cvičitelem a členem kolínského Sokola, později byl zvolen kolínským starostou. Člen ochotnického spolku Tyl, předseda Občanské záložny, člen správní rady Zámeckého pivovaru, censor Národní banky Československé a člen dalších hospodářských organizací. Zasedal rovněž v okresním a obecním zastupitelstvu i v městské radě. Jako stavitel je autorem mnoha staveb v Kolíně i v blízkém okolí. V březnu roku 1885 jako místní stavitel města Kolín založil kamenné pilíře, na které byla osazena železná konstrukce lávky na Kmochův ostrov. Mezi jeho nejvýznamnější stavby z let 1900–1901 patří monumentální reprezentativní Volmanova vila ve stylu české novorenesance. Od roku 2015 je vila zapsána na seznamu kulturních památek České republiky. Stavitel Jan Sklenář zemřel 3. 10. 1937 v Kolíně, kde je také v rodinné hrobce pochován. Jan Sklenář patřil mezi nejvýznamnější osobnosti kolínského veřejného a kulturního života, hlásil se ke členství v mnoha kulturních a dobročinných spolcích.

Jiří Stráský (1946–dosud) je inženýr, specialista na mostní konstrukce. Narodil se 8. března 1946 v Brně. V roce 1969 úspěšně dokončuje studium na Stavební fakultě na Vysokém učení technickém v Brně (VUT) a o 23 let později se stává na této vysoké škole profesorem a členem vědecké rady. V roce 1991 založí spolu se třemi vedoucími projektanty projekce bývalých Dopravních staveb Olomouc (prof. Ing. Jiří Stráský, DrSc., Ing. Ilja Hustý, Ing. Petr Hubík a Ing. Stanislav Suský) nezávislou inženýrskou kancelář STRÁSKÝ, HUSTÝ A PARTNEŘI s.r.o. Od tohoto roku pracuje jako konzultant a expert pro návrh mimořádných mostních konstrukcí realizovaných v USA, Švédsku, Španělsku, Slovensku, Japonsku, i v České republice. Od roku 1994 se stává vedoucím Ústavu betonových a zděných konstrukcí na Stavební fakultě VUT v Brně. Za svou práci obdržel několik ocenění, například Fritz-Schumacher price, kterou uděluje univerzita v Hannoveru a CTU Award od Dundee Univerzity. Prof. Jiří Stráský navrhl původní lávku v Troji a jeho inženýrská kancelář navrhla novou elegantně noblesní lávku v Nymburce, která má být uvedena do povozu v roce 2021.

František Josef Thomayer (1856–1938) byl český zahradní architekt a bratr významného lékaře Josefa Thomayera. Narodil se 3. března 1856 v Trhanově u Domažlic. Vyučil se na pomologickém ústavu v Praze, a když studia ukončil, odešel do zahraničí za poznáním. Pracoval ve Frankfurtu, Stuttgartu a Böckenheimu. Následně se František Josef Thomayer usadí ve Vídni, kde vystudoval na Gartenbauschule a zabývá se úpravami Rothschildových zahrad. V roce 1878 odjíždí do Francie, kde nastupuje jako projektant u E. F. Andréa v Paříži. Svojí pílí se vypracoval až na vedoucího projektanta a řídil řadu velkých projektů. Ve Francii se naučil výbornému výtvarnému projevu, navrhoval květinové záhony se zakomponováním vodních prvků a romantických cest. Roku 1884 se vrací do Prahy, kde nastupuje na místo ředitele pražských sadů. Začal se aktivně zabývat úpravou Karlova náměstí, zasloužil se o vybudování Rajské zahrady na Pražském Hradě, zasloužil se o rekonstrukci Žofínského ostrova i Chotkových sadů a mnoha dalších. Stal se členem ovocnářského spolku, patřil mezi zakladatele zahradnického spolku a byl členem Rakousko-uherské dendrologické společnosti. František Josef Thomayer byl jeden z největších odborníků své doby v oboru zahradní architektury. Koncem 19. století působil jako ředitel pražských parků a zahrad i školky v Říčanech u Prahy. Kromě Prahy velmi často působil v dalších městech Českých zemí, podílel se na parkových úpravách v Nymburku, v Mariánských Lázních, v Chrudimi, v Přerově a dalších. Pracoval na mnohých úpravách některých zámeckých parků i soukromých zahrad. Fenomenální český zahradní architekt František Josef Thomayer zemřel 18. února 1938 v Říčanech u Prahy.

Břetislav Tolman (1873–1937) byl profesorem vodního stavitelství na Českém vysokém učení v Praze. V akademickém roce 1934–1935 byl rektorem. Studoval stavební inženýrství na ČVUT v Praze, pobýval na praxi v Drážďanech, podílel se na přestavbě drah, nádraží a mostů. Od roku 1898 působil při Komisi pro kanalizování Vltavy a Labe a podílel se na projektu původního zdymadla v Troji i v Roudnici nad Labem. Od roku 1919 působil jako řádný profesor vodního stavitelství na ČVUT v Praze. V letech 1914–1917 byl také odborný redaktor Technického obzoru, předseda komise pro výzkum staveniště Čs. normalizační společnosti, v letech 1923–1926 generální tajemník Masarykovy akademie práce, v roce 1923 působil jako pokladník České matice technické, od roku 1936 byl předsedou České matice technické a předsedou Českého ústředního spolku učitelů vysokých škol. Tolman byl autor učebních pomůcek a odborných knih, např. 6 svazkové dílo z roku 1924 „Zakládání staveb“, spolupracovník Technického slovníku naučného, Ottova Naučného slovníku nové doby, Hospodářského slovníku naučného a Revue des travaux scientifiques tchéchoslovaques.

https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C5%99etislav_Tolman
Vazba na vodní díla: Roudnice nad Labem, Troja–Podbaba

František Vahala (1881–1942) byl československý architekt i výtvarník a člen Spolku výtvarných umělců Mánes. Vyučil se zedníkem, potom navštěvoval odbornou školu pro zpracování dřeva, a nakonec absolvoval Vysokou školu Umělecko-průmyslovou v Praze u architektů Jana Kotěry a Stanislava Suchardy. Po ukončení studií pracoval v architektonické kanceláři u Otakara Novotného a poté u Antonína Balšánka v kanceláři pro stavbu Obecního domu v Praze. Posléze si založil vlastní architektonickou praxi. Ve své tvorbě se nevěnoval pouze architektuře, ale podílel se i na návrzích interiérů a nábytku. V roce 1910 v časopise Styl publikoval své první samostatné návrhy interiérů. V roce 1930–1932 navrhuje František Vahala původní zdymadlo Střekov, které se stává českým klenotem na Labsko-vltavské cestě. V roce 1934 udával jako svou adresu: Praha, Václavské náměstí, palác Koruna. Vahalovy návrhy a projekty vycházely v časopisech Das Interieur, Moderne Kleinbauten, Styl, Stavitel a Volné směry. Pro Vahalovu tvorbu jsou příznačné nadčasové, klasicizující, monumentální formy s ušlechtilým detailem. Stejně jako byly čisté linie jeho architektury, byl prý šlechetný i sám architekt František Vahala.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Vahala
Vazba na vodní dílo: Střekov

Václav Váňa (1892–nezjištěno) byl jednatelem Komitétu pro úpravu a splavnění řek Vltavy a Labe. Především splavnění řeky Labe je staletým problémem Čech a Pardubic (dodnes je splavnění pro krátký nedokončený úsek nedořešený). Po třicetileté válce už Gerhard Leuxe dvakrát navrhoval splavnění a to: císaři Ferdinandovi III a Leopoldovi I., avšak marně. Teprve dne 11. 5. 1899 byl v Pardubicích založen "Středolabský komitét pro úpravu a splavnění středního Labe od Mělníka do Jaroměře". Dne 13. 7. 1900 byla první schůze Komitétu pro úpravu Labe, a to v 10 hod. dopoledne v hotelu U beránka a Václav Váňa se stal jednatelem Komitétu. Od tohoto významného data byly zahájeny regulace, úpravy a napřimování toku a byla zbudována první malá historická zdymadla. Václav Váňa se významně zasloužil o prosazení mnoha úprav splavnění. V Pardubicích se napřímilo Labe od Labského mostu k Rosickému železničnímu mostu, navržen byl také přístav za pivovarem. Středolabský komitét připravoval úpravu a splavnění řeky Labe od Mělníka až po Jaroměř a navazoval tak na plány královské komory ze 17. století.

Vazba na vodní dílo: Pardubice

Josef Vaníček (1861–1951) se narodil 19. 11. 1861 ve vesničce Lažany. Studoval střední průmyslovou školu v Turnově a později se vyučil u kupce s koloniálním zbožím. Začínal jako prokurista dělnického konzumu v Chomutově. Zde se také oženil, ale záhy onemocněl a následně onemocní a umírá v pouhých 22 letech jeho žena Alžběta. Proto chce město opustit a roku 1898 reaguje na inzerát a nastupuje jako pracovník do kralupské Dělnické spotřební, výrobní a úsporné jednoty. Ožení se s Annou (sestrou své první ženy), která je mu oporou v jeho působení. V roce 1919 je Josef Vaníček zvolen prvním starostou Kralup nad Vltavou po vyhlášení Československé republiky. Je také členem výboru Městské spořitelny, školní komise a správních komisí okresu. Funkci starosty nuceně ukončil v roce 1939 okupací Československa a začal psát paměti, které byly vydány pod názvem Mé paměti. Za zásluhy města byl v roce 1946 při výročí svých 85. narozenin jmenován čestným občanem města Kralupy nad Vltavou. Zemřel 21. 5. 1951 v Kralupech nad Vltavou. Pan starosta Josef Vaníček se významně podílel na rozvoji města a jeho velkou zásluhou (po dřívějších bezvýsledných jednáních trvajících 25 let) dochází k přemostění Vltavy, výstavbě gymnázia, pošty, vybudování nové silnice z Kralup do Mikovic, kde na nově upravené křižovatce ulic Husova a Žižkova byl vybudován „informační kiosk“ s elektrickými hodinami a měřením atmosférického tlaku a teploty vzduchu. Josef Vaníček byl neobyčejný člověk velkého významu.

Jan Záhorský (1872–1951) byl český technik v oboru mechaniky a mostního stavitelství. Narodil se v Praze a po studiu na malostranském gymnáziu vystudoval Českou vysokou školu technickou obor inženýrské stavitelství. V letech 1897 až 1899 byl asistentem na stolici (katedře) mostního stavitelství, v letech 1899 až 1902 pracoval jako adjunkt a později jako inženýr v mostním oddělení místodržitelství Království českého. V roce 1906 se inženýru Záhorskému narodil (celkem měl 6 dětí) syn Bohumil (Bohuš Záhorský – vynikající český herec, člen Národního divadla známý z mnoha divadelních představení a filmů: např. ředitel gymnázia z filmu Vyšší princip, Dobromysl, král Veselého království z pohádky Šíleně smutná princezna). Jan Záhorský od roku 1907 svou odbornou kariéru spojil s pražskou českou technikou. V roce 1909 se stává mimořádným profesorem stavební mechaniky a mostního stavitelství, v září 1917 profesorem řádným. V letech 1917 až 1919 vykonával funkci děkana odboru kulturního inženýrství a od roku 1918 působil jako rada ministerstva školství, kde do roku 1919 vedl odbor pro vysoké školství technické. Dvě volební období (1929–1935) zasedal v Národním shromáždění jako poslanec Československé strany národně socialistické. Děkanem vysoké školy inženýrského stavitelství ČVUT v Praze byl v letech 1936 až 1937. Roku 1946 dostává čestný doktorát technických věd za zásluhy o obor stavební mechaniky a mostního stavitelství a za angažovanost ve prospěch Vysoké školy technické v Praze. Profesor Záhorský byl vynikajícím mostním stavitelem. Jeho řešení mostu z roku 1901, který společně s elektrárnou a s jezem tvoří jedinečný inspirující architektonický celek, přiměl čtyři americké inženýry osobně se přijet podívat na vodní dílo do Miřejovic. Američtí inženýři v roce 1904 od Ing. Jana Záhorského zakupují licenci a v Americe na řece Mohawk u New Yorku realizují dvě podobná zařízení, která dodnes fungují.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Z%C3%A1horsk%C3%BD
http://www.spstr.pilsedu.cz/osobnistranky/josef_gruber/clanky/zahor.pdf
Vazba na vodní dílo: Miřejovice

Jan Zázvorka (1884–1963) byl architekt, později představitel strohého klasicizujícího purismu, který byl blízký funkcionalismu. Jeho smysl pro vznešenou monumentalitu byl vložen do areálu Národního památníku na Žižkově, který je Zázvorkovým vrcholným a stěžejním dílem. Studoval architekturu na umělecko-průmyslové škole v Praze u architekta Kotěry a potom byl zaměstnán v Kotěrově ateliéru. 1. světovou válku prožil jako zajatý voják a po návratu byl zaměstnán u známé firmy Záruba & Pfeffermann. Jan Zázvorka zakládá roku 1926 svůj vlastní ateliér, účastní se mnoha soutěží a realizuje zajímavá díla jako např.: v roce 1930 elektrárnu a jez v Kostelci nad Labem, roku 1931 spolu s architektem Kamilem Roškotem projektoval budovu ministerstva vnitra v Praze na Letné. Byl členem SVU (Spolek výtvarných umělců) Mánes, Jednoty umělců výtvarných. V roce 1937 je zvolen řádným členem České akademie věd a umění, je také čestný člen Svazu architektů ČSR a dvojnásobný laureát Státní ceny (rok 1951 a 1954). Významný český architekt Jan Zázvorka byl otcem naší usměvavé herečky Stely Zázvorkové a filmového architekta Jana Zázvorky.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Z%C3%A1zvorka_star%C5%A1%C3%AD
https://www.archiweb.cz/jan-zazvorka
Vazba na vodní dílo: Kostelec nad Labem