Stručná historie Labsko-vltavské vodní cesty

Historie úprav Labsko-vltavské vodní cesty

Osídlování území zpravidla počínalo v údolích významných řek, kde byly příznivější podmínky pro rozvoj zemědělství a průmyslu a pro zajištění bezpečnosti před nájezdy nepřátel. Podél řeky Labe byl od 13. století život soustředěn zejména na rozvoj významných královských měst v okolí řeky. Vznikla tak města jako Dvůr Králové, Jaroměř, Hradec Králové, Kolín, Nymburk, Poděbrady, Mělník, Litoměřice a Ústí nad Labem. Kromě příznivých účinků, které přinášela blízkost řeky, se pochopitelně lidé museli rovněž potýkat s ničivými důsledky povodní. V suchých obdobích naopak lidé museli čelit problémům z nedostatku vody. Řeka Labe a Vltava byly od počátků osídlení Čech využívány jako výhodné dopravní cesty, které podněcovaly vznik sídel, obchodu a později průmyslu. První dochované zmínky o tom pocházejí z 6. století a četnější písemné doklady z 10. století.

Úpravy vodních toků v ČR mají dlouhou historii a realizovaly se nejčastěji z důvodu ochrany před povodněmi, zajištění splavnosti, využití vodní energie, zajištění odběrů vody (obyvatelstvo, závlahy a průmysl), stabilizace koryta toku z důvodu vodní eroze atd. První úpravy na Vltavě a Labi pocházejí z dob vlády Karla IV., který se snažil podpořit rozvoj lodní dopravy v Čechách. Hospodářská politika Karla IV. vycházela ze zkušeností z Flander, Francie a Itálie, kde viděl, jak lodní doprava pomáhala rozvíjet mezinárodní obchod. Další význam úprav Labe a Vltavy spočíval ve využívání vodní energie prostřednictvím mlýnů, pil a hamrů, které byly zřizovány již ve 13. a 14. století. Pro efektivnější využití vodní energie byly budovány pevné jezy, které však znamenaly překážku pro plavbu a věčný spor plavců o vodní právo byl hlavním problémem plavby až do 18. století. Spory o vodu pak musela řešit městská rada a zasáhl do nich i Karel IV., který privilegiem z roku 1340 ustavil „Cech přísežných mlynářů zemských“, v jejichž pravomoci bylo soudit spory o vodu i o výšku jezů. Jednalo se vlastně o první vodohospodářskou instituci v dějinách Českého státu.

První pevné jezy ze 13. století byly dřevěné konstrukce a dodnes se jich zachoval značný počet. Jedná se o historicky cenné stavby, které jsou součástí kulturního dědictví. Trvanlivostí se vyznačují zejména dřevěné jezy s výplní. V podstatě se jedná o jednu nebo několik dřevěných štětových stěn š a řady pilot P, na které jsou načepovány vodorovné trámce z. Vodorovné trámce pilot jsou spojeny převázkami p (viz obr. 2). Pro výplň se používal kámen, pěchovaná hlína, jíl, hlína s pískem, atd. Přelivná konstrukce byla tvořena bedněním b (dříve vždy z modřínových fošen) [4].

Obr. 1 Dřevěný jez s výplní

Popsaná konstrukce jezu má zřejmě svůj původ v jezových konstrukcích na Vltavě v Praze, vybudovaných již ve 13. století. Dodnes se jim proto říká jezy pražské nebo staropražské. Staroměstský jez nad Karlovým mostem, jehož podélná osa jde šikmo přes Vltavu, má přibližně v polovině vorovou propust. Ze 13. století se na Vltavě v Praze dochoval rovněž Šítkovský jez, provedený obdobným způsobem. Jez má lomenou osu a je rovněž dělen vorovou propustí [5]. V úseku středního Labe od Hradce Králové po Mělník se nacházelo celkem 14 pevných mlýnských jezů staropražského typu o spádech od 0,97 (Valy) po 2,97 m (Opatovice). V Opatovicích byl vybudován první jez na Labi patrně již v druhé polovině 14. století, kdy na Pardubicku opatovičtí benediktini založili proslavený rybniční systém.

Další větší úpravy Vltavy a Labe byly provedeny v 16. a 17. století po nástupu Habsburků na český trůn. Habsburští panovníci, kterým patřily solné doly v Solnohradech, se snažili zlepšit plavební podmínky na Vltavě a Labi, aby po nich mohli dopravovat sůl a dříví do Čech a Německa. Četné pevné jezy, které vzdouvaly vodu a vytvářely spád pro mlýny, se stávaly velkou překážkou plavby a zdrojem rozporů. Proto již v roce 1549 císař Ferdinand jednal se zástupci knížectví a stavů o řešení této situace. V roce 1570 byla ustanovena komise pro regulaci Labe a Vltavy z Prahy do Litoměřic. V roce 1627 poslal císař Ferdinand II. komisi, aby prohlédla všechny jezy na Vltavě a Labi. Poté se využití Labe pro plavbu začalo rychle zvyšovat a v roce 1651 pluly již saské lodě z Hamburku až do Prahy.

V roce 1764 byla ustavena Navigační komise s ředitelem prof. Ferdinandem Schorem v čele. Ta zahájila systematické geometrické měření, a tak vznikly první mapy vodní cesty Labsko-vltavské. Na Vltavě byly již v letech 1726 až 1729 vybudovány první plavební komory v Čechách u Županic pod Kamýkem a poblíž Modřan. Pro usnadnění plavby se začaly likvidovat mnohé jezy, došlo k prohlubování mělčin, k odstřelování skalnatých prahů a ke zřizování potahových stezek pro vlečení plavidel koňmi. To vše se samozřejmě neobešlo bez těžkostí a především mlynáři kladli silný odpor, protože bourání jezů ohrožovalo jejich existenci.

V roce 1770 bylo ustaveno Ředitelství pro stavby vodní v Čechách (později známé jako Ředitelství vodních cest). To nahradilo zemské přísežné mlynáře školenými vojenskými inženýry. V roce 1777 vydala Marie Terezie na podporu plavby tzv. navigační patent, kterým určila prioritu plavby před jiným využíváním řeky, vyhlásila splavné toky za majetek státu. Technologický průlom v oblasti plavby představoval vynález parního stroje. První parník vyrobený v Čechách byl slavnostně spuštěn na vodu v karlínské loděnici na Rohanském ostrově dne 1. května 1841. Jmenoval se Bohemia a za jeho návrhem stáli Angličané Andrews a Ruston společně s Vojtěchem Lannou, c. k. loďmistrem a podnikatelem z Českých Budějovic. Parník byl dlouhý 38 m a 5 m široký, s ponorem 0,42 m byl určen pro přepravu 140 cestujících.

Obr. 2 Parník Bohemia

Novodobé úpravy splavněných částí Labe a Vltavy v 19. a 20. století

Významné využívání Vltavy a Labe pro plavbu nastává v 19. století díky systematickým úpravám koryta, pravidelné údržbě a výstavbě loděnic. Regulační práce dominantně zajišťovala firma průmyslníka a loďmistra Vojtěcha Lanny z Českých Budějovic. Firma si postupně obstarala velkou flotilu korečkových bagrů, vlečných parníků a člunů a dalších technických plavidel, s kterými řešila většinu regulačních a kanalizačních úprav českých řek. V letech 1833 až 1862 provedla regulační práce na Vltavě, při nichž se budovaly podélné soustřeďovací hráze k zúžení koryta řeky. Tím se zvětšila plavební hloubka a zabránilo se tvoření mělčin. Zahájení paroplavby na Labi i podpis plavebních aktů v roce 1844 zavázaly rakouský stát k vyhloubení mezinárodního úseku řeky Labe na předepsanou hloubku a k jejímu udržování. Bylo třeba odstranit říční ostrovy, rozebrat staré jezy a prohloubit a napřímit plavební koryto [6].

Právní rámec novodobých úprav LVVC představoval říšský vodní zákon č. 93 z roku 1869, na který od roku 1870 navázaly zemské vodní zákony vydávané jednotlivými zemskými sněmy. Český zemský sněm založil anketní komisi, která podpořila v letech 1875 až 1887 realizaci rozsáhlých regulačních prací na dolní Vltavě a na Labi, což značně přispělo k dalšímu rozvoji plavby. Roku 1895 technický odbor místodržitelství v Praze uzavřel studijní práce na projektu kanalizace Vltavy a Labe z Prahy po státní hranice a ministerstvo vnitra jej definitivně schválilo. Realizací tohoto velkého projektu byla pověřena Komise pro kanalizování řek Vltavy a Labe v Čechách. Komise vybudovala nejprve plavební stupně na dolní Vltavě pod Prahou: Klecany (1898), Libčice (1900), Trója (1902), Miřejovice (1903) a Vraňany-Hořín (1905). Kanalizační splavnění Vltavy v Praze bylo realizováno v letech 1907 až 1913 vybudováním nového Helmovského jezu a plavebních komor u Štvanice, Židovského ostrova a Žofínského ostrova. Součástí úprav byly opravy starých pevných jezů, břehů Vltavy a plavební dráhy. Doplňovaly se rovněž chybějící úseky nábřežních zdí uvnitř města, které se stavěly již od roku 1840 [7].

V projektu nebylo sledováno pouze zajištění potřebné plavební hloubky, ale rovněž řada dalších funkcí, mezi které se řadí zejména ochrana měst, obcí a zemědělských kultur před povodněmi, využití vodní energie v průběžných vodních elektrárnách, zásobování vodou a zajištění hygienických a estetických požadavků za nízkých průtoků.

Činnost Komise byla významně podpořena vydáním říšského vodocestného zákona č. 66 ze dne 11. 6. 1901 (o stavbě vodních drah a o provedení úpravy řek), který si v říšském sněmu vymohli především čeští poslanci jako kompenzaci za výstavbu alpských železnic, na něž přispívaly nejvíce vyspělé české země. Zákon Komisi umožnil vybudovat dvě zdymadla v Praze, dokončit kanalizaci řeky Labe z Mělníka ke Střekovu a splavnit střední Labe. Na dolním Labi tak byla vybudována zdymadla v Dolních Beřkovicích (1907), Štětí (1909), Roudnici nad Labem (1912), Českých Kopistech (1914) a Lovosicích (1919). Zdymadlo Střekov bylo vybudováno až v roce 1935.

Na středním Labi práce postupovaly v pěti etapách od roku 1901. Podle původního programu prací vyplývajícího ze zákona č. 66/1901 se mělo střední Labe začít upravovat podle připravených projektů systematicky od ústí Vltavy u Mělníku proti proudu. Ukázalo se však, že vzhledem k rychlosti postupu prací není možné ponechat nejvíce ohrožené říční úseky bez zásahu a přešlo se na provádění úprav v místech, kde jejich oddálení hrozilo největšími škodami při povodních. Naprostá většina zdymadel na středním Labi byla vybudována v rámci prvních třech etap do konce druhé světové války [8].

Zdroje:
[1] Maeer, G. and Millar, G., 2004: Evaluation of UK waterway regeneration and restoration, Proc. of the ICE – Municipal Engineer 157, Issue 2, pp 103–109
[2] Harrison, A. J. M. and Sutton, R. D. 2003: Why restore inland waterways? Proc. of the ICE – Municipal Engineer 156, Issue 1, pp 25–33
[3] Haynes, N. 2015: Scotland’s Canals. Historic Scotland in association with Scottish Canals. Edinbourgh
[4] Jermář,F. 1959: Jezy, stavby a konstrukce Československá akademie věd v Praze, s. 606
[5] Gabriel, P., Grandtner T., Průcha, M. a Výbora, P. 1989: Jezy Státní nakladatelství technické literatury v Praze, s. 453
[6] Pažourek, V. 2006: Největší vodní cesty v Čechách, 21st century
[7] Podzimek, J. et al 1976 Dolní Labe, Státní zemědělské nakladatelství
[8] Trejtnar, K. et al, 1978: Střední Labe Státní zemědělské nakladatelství
[9] Merta, L., Šámalová, Z., 2009: Historie vodní cesty na dolním Labi. Výstavba zdymadla Střekov, Povodí Labe, státní podnik